tických Laponců (str. 104). K tomu se připojují další úvahy, jako: není pravdepodobné, že by středoevropští Slované byli přinesli své povídky ve vzdálených časech do arktických krajů, aniž se více podobá pravdě, že by obyvatelé těchto vysokých šířek byli se vystěhovali do teplejších krajů a přinesli s sebou své povídky. A tu si vzpomíná Strickland, že před desíti tisíci a více lety bylo podnebí Belgie mnohem studenější než jest nyní, a že obývána byla plemenem připomínajícím nynější Laponce atd. (str. 104). Uznává, že ruská pohádka Lipka (Erben č. 64) souvisí s Grimmovou „Rybář a jeho žena" (Anmerkungen I,, 138 č. 19), ale za duchovního předka (intellectual ancestry) obou těch povídek považuje Otesánka (Erben č. 5, v jeho- překlade str. 129) „and the best of derivative weather myths, representing the intensifying winter and its final sudden col-lapse". Velkoruskou pohádku o jednooké bídě (Erben č. 58) přeloženou na str. 385 klade do skupiny látky u Grimmů „Hansel und Gretel" (č. 15, Anmerkungen L, 115), zajisté ne právem, ale plným právem ji srovnává s látkou o Polyfemovi, avšak souvislost opětně vykládá zcela převráceně: tento arktický mýtus jest prvotnější než povídka o Polyfemovi a kyklo-pech u Homéra (str. 387). Podobně vykládá pohádku o Košče-jovi, a o místě—vejci, ve kterém jest ukryta jeho síla—duše: „the giant is the sunless winternight, and the egg is the sun: as soon this is recovered the giant dies". Poznámka připojená k překladu pověsti o liji Muromci, str. 427, ukazuje jen, že překladatel nemá ani potuchy o této epické písni.

Předmluvy předeslané jednotlivým kapitolám nedávají hrubě žádných zpráv čtenáři o slovanských pohádkách, ani nepřispívají k poznání různých slovanských národů, mezi kterými překladatel pobýval a jichž podání převáděl anglickému obecenstvu. Jsou to cestopisné črty zběžného turisty, pozorujícího dosti s vysoká, život lidu, aniž byl schopen jen drobátko vnikati do jeho duše. Shlíží na ně s jakéhosi stanoviska všesvě-tového, nejspíše nemohl se vymaniti z dojmů soudobého libera-listického tisku vídeňského. Čítal zajisté také místní listy slovanské, a nemohl při tom zakrývati sarkastický posměch. Ovšem Angličan, pozorující útisk lidu se strany rakouské i maďarské, a bezmocné vzhlížení k vzdálenému „bílému carovi", a s druhé strany, jak se tisk mezi sebou rval, se sousedem-„brat-rem" někdy o kousíček půdy —četl právě polemiky mezi tiskem chorvatským a slovinským o žumberský kraj — nemohl nabý-vati hlubších sympatií pro tyto kmeny, ač bedlivě překládal jejich podání. Byly to jistě malicherné boje, kocourkovské, jaké bohužel nepřestávají po dnešní den. Označuje sebe za liberála-konservativce, my bychom ho- spíše podle naší terminologie prohlásili za volnomyšlenkáře, tomu nasvědčují jeho- vášnivé invektívy proti křesťanství a jeho zbožněnému zakladateli, připojené k bulharské legendě o pohostinství (str. 441). Anglický spisovatel místy poznal starou rakousko-maďarskou policii