O lužickosrbském národopise přinesl lvovský Rucli Słowiański ve III. roč. 1930 dvě stati: o stavu dolno lužického národopisu z péra známého filologa Bohumila Š w e 1 y (podepsán je sice Martin Šwela, ale zrejme nedopatrením) na str. 132—136, a o národopise horno-lužickémz péra kulturního historika a bibliografa dr. J. Wjacsławka na str. 136—139. Stati tyto nejsou rovnocenné: Wjacslawk se omezil na několik běžných poznámek o pracích, jež většinou nemají co činiti s vážnými odbornými studiemi etnografickými; zvláště upozornil na řadu drobných brožur nebo spisku, jež se po převratu v důsledku osvobozen-ského hnutí v Lužici zabývaly lužickou otázkou. Jsou ,to většinou práce kompilační, v nichž jsou jen všeobecná data o lužické zemi a lidu, psaná hodně pod vlivem politických zápasů soudobých. Jinak upozornil Wjacslawk na oživení bývalých národních tanců zásluhou hudebního skladatele Bjarnata (Bernarda) Krawce a jeho žačky Mě ran k y L e-š a w i c, kteří vydali v lipském nakladatelství Hofmeisterově r. 1930 S e r b-•ske ludowe reje (Wendische Volkstänze), a pro vlastní etnografické práce odkázal k své lužické bibliografii, vytištěné v publikacích Slovanského ústavu při berlínské universitě 1929, str. 39—42. Mohu hned poznamenat, že Wjacslawkova bibliografie potřebuje mnoha doplňků, jak na jiném místě při recensi knihy ukáži.

B. Šwela podal svůj informační článek skutečně z odborného hlediska. Podal nejen přehled hlavních prací národopisných v Lužici od doby obro-zenské, ale zároveň i kriticky stanovil nedostatky lužického etnografického studia. Práce vědecké je v Lužici hojnost, dosti materiálu bylo sneseno, ale poměrně málo ho bylo dosud zpracováno. Největší pozornosti se těšily písně, pohádky a pověsti, dále přísloví; mytologie je téměř úplně zpracována, cenné jsou i záznamy místních jmen po celém lužickém kraji, dnešním i bývalém. O lidovém právu není dosud prací. Obyčeje a zvyky lužické nejsou dosud vědecky zpracovány, velmi nedokonalé jsou práce o pověrách lidových v Lužici, v souvislosti s tím i lidové léčení a obřady. V oboru hmotné kultury zbývá rovněž ještě mnoho vykonati. Šwela pronáší právem přání, aby lužickosrbská etnografie se dostala z rukou ochotníků a milovníků do rukou odborných.

Mohu k tomu připojiti několik poznámek. Šwela ve svém článku rovněž neuvádí jednotlivých studií pro dolnolužickou oblast, nýbrž odkazuje všeobecně k Lehmannově Bibliografii k dějinám Dolní Lužice (Bibliographie zur Geschichte der Niederlausitz, Berlin 1928, str. 8—28), při níž se sám činně zúčastnil. Lehmannova bibliografie není však také úplná: z lužických publikací je vyčerpán jenom Časopis Macicy Serbskeje, jiné lužické listy а noviny zůstaly bez povšimnutí, stejně jako nebyly doloženy stati z ostatních slovanských stran. Šw'ela sám podal populární výklad o Dolní Lužici a jejím lidovém svérázu v přednášce Das W e n-dentum in der Niederlausitz und im S p ar e e wal d (Budyšín 1929), o níž jsem tu referoval v loňském ročníku 23, 1930, str. 85—88. Přednáška tato je důležitým а cenným východiskem pro další vědecké etnografické studium lužické, poněvadž obsahuje mnoho nových dat a postřehů, jež nutno podrobně propracovati na široké základně srovnávací se všemi doklady a materiály. Naproti tomu S y man ková knížka Přinoški k s t a w i z n a m serbskeje rěče а literatury (Budyšín 1929), o níž jsem tu rovněž společně s přednáškou Šw'elovou referoval, v podstatě po-pularisuje věci známé a nemá toho odborného základu jako výklady Šwe-lovy.

Mám za to, že je především nutno a svrchovaně již potřehno, aby byl pořízen podrobný přehled všech prací o lužickosrbská etnografii, aby se ukázalo, kolik a jak je zpracováno a kde je potřebí nejvíce práce. Bibliograficky musíme se vrátiti dnes až do r. 1892, kdy v prvním ročníku Českého lidu vyšel Ad. Černého Bozhled po lužické' folkloristice, jehož využil později Em. Kovář ve své stati o Lidozpytu u lužických Srbů v I. ročníku Národopisného sborníku r. 1897. Zrevidovati bibliografii Ad. Černého a doplniti ji jak pro dobu starší, tak pro léta další