administrativní kancelář, knihovnu a pracovny pro studium národopisu. Rozkošné místnosti v patře byly by věnovány jenom tak zvanému lidovému umění, a to jeho skutečnému výkvětu. Nová budova by obsahovala jednak oddělení československé a pak srovnávací oddělení slovanské. I zde měla býti uplatněna zásada nevystavovati všeho, nýbrž jen stručný vědecký přehled. Zato v suterénu by byla velká skladiště, před ohněm bezpečně chráněná, jež mohla spojovati podzemní chodbou (terén je tu velmi vhodný) pracovny v přední budově. S těmito disposicemi obrátil jsem se na architekta prof. Pleč-nika, jemuž se úkol neobyčejně líbil a s velkou ochotou vypracoval mi neobyčejně šťastný plán těchto myšlenek. Ale nepřestal na tom a dal tento úkol vypracovati ještě svému výbornému žáku, nyní řediteli sklářské školy v Železném Brodě, p. Aloisů Metelákovi, s nímž však jsme rozvinuli svou fantasii ještě více. A tak vznikl jeho projekt, jenž řešil vedle starého nové, velké, nádherné museum (stará budova měla býti věnována jenom knihovně a studovně) a mimo to zvláštní pavilon pro lidové slovanské umění, jenž měl stati na místě pavilonu Mánesa a měl býti jakýmsi vstupem ostatního musea národopisného. To byly plány a zůstaly jenom plány, jež svým autorům přinesly jen několik milých chvil. Všeslovanská výstava se neuskutečnila, všechny přípravy byly přerušeny válkou, jež tím tíživěji dolehla na ústav, čím růžovějším zdál se jeho rozvoj před válkou.

Ani státní samostatnost nepřinesla národopisnému museu všech podmínek k rozvoji. Při tom však nikterak nepodceňuji dvou významných událostí. Je to oddělení zemědělských sbírek, jež s nevšedním úsilím založil a v bohatý celek rozvedl J. Jakubec. Tím, že se staly součástí Zemědělského musea, dostaly všechny možnosti dalšího systematického doplňování a vědeckého rozvoje. Posléze je to odevzdání sbírek České zemi a připojení jich k Národnímu museu.

Ale dost již minulosti — je třeba řešiti úkoly přítomnosti a budoucnosti, dáti si otázku organisace a reorganisace dnešních sbírek. Náhodou nastupuje nový správce sbírek současně s ustanovením nové katedry pro národopis na universitě. Třeba po' právu při-znati, že i ředitel Fabián vykonal dosti z toho, co dřívější správa Společnosti vykonati nemohla. Ale s novější dobou, rozvojem národopisné vědy, vznikají i nové úkoly národopisných museí. V čem tedy bude práce budoucího ředitele, jaké budou jeho cíle? Na tuto otázku nový správce, odborně školený etnograf, dá odpověď jistě zcela jasnou: jeho úsilím bude, aby v jeho oddělení každý vědecky pracující národopisec našel materiál a informace ve všech důležitějších otázkách národopisu českoslovanského, eventuálně i paralely k problémům slovanským a jiným. A čím jeho pojetí bude širší a hlubší, tím širší a hlubší bude program jeho práce.

Je nade vši pochybnost jasno, že nová práce v museu nutně bude vycházeti z poměrů, jaké dnes jsou a patrně dosti dlouho budou trvati: to jest z finančních prostředků dosti omezených a nynějších prostor. Každá myšlenka na nové budovy náleží na dlouhou dobu do říše nesplnitelných ideálů. O tom nemůže býti řeči. Mám však za to, že ani radikální zasáhnutí do dnešní instalace nebylo by nejšťastněj-