lidové kultury, proč nezůstati při té části, jež je opravdu i velmi zajímavá i velmi populární, při tak zvaném lidovém umění — tím spíše, že instalace toho je již v hlavních rysech provedena a i instalační aparát (skříně a pod.) k tomu přizpůsoben. Ovšem musíme si býti vědomi jednak, že to je jen, jak řečeno, malý úsek národopisu, a pak úsek, jenž je již na hranici materiálu a studia národopisného a nijak není jeho podstatou. Ovšem i zde je nynější způsob vystavení poněkud přežilý. Především pokud jde o množství platí zde, že méně bylo by více, a to nejen se stanoviska estetického, ale hlavně konservač-ního. Není většího hříchu v musejnictví, než vystavovati všecko, zvláště vše nejkrásnější tak, aby pokud možno všemu vlivem slunce, prachu, čištěním a j. život se pokud možno nejvíce zkrátil nebo dochoval se budoucím generacím ve formě těmito škůdci podstatně změněné. Nutno tedy značně omeziti počet a výběr a ostatek zachrániti pro budoucnost případně ve skladištích. Pokud jsou však předměty vystaveny, nespokojiti se jen označením jejich místního původu, ale připojiti i genetický výklad s doklady - fotografickými, kreslenými neb i originály. A ještě v jednom, myslím, že by byla velmi prospěšná změna. Před čtyřmi lety byla vydána cenná publikace „Umění československého lidu". Je to společná práce našich předních odborníků, Lábka, Matějíčka a Wirta. Jak cizojazyčné překlady ukazují, je kniha určena k informaci ciziny. A přec zůstalo nám toto dílo v něčem dlužno. Nemyslím na drobná nedopatření, někdy dosti překvapující, jež však nemají vcelku významu; mám na mysli celkovou koncepci. Otázka původu a významu západní části lidového umění československého je již dávno jasná. Až na nepatrné výjimky bylo možno je vlastně nazvati uměním nebo prací maloměstskou. To, myslím, ani cizince mnoho nezajímá. A přec této části v uvedeném díle bylo věnováno příliš místa. Co však je mnohem významnější, je východní část, východní Moravou počínaje přes celé Slovensko. Zde již nevystačíme všude s městskými styly, zde je třeba pro předlohy jiti dále na Balkán a do Orientu, zde velmi často lidový ornament přestává na nejprimitivnějších formách všelidských. Těmto otázkám po mém soudu mělo býti věnováno mnohem více místa, a zde bylo možno říci mnoho a více nového. A s tohoto hlediska měly by býti upraveny i sbírky lidového umění v našem museu. Národopisné oddělení nemělo by si nechati ujiti tuto příležitost a roz-vinouti ji pokud materiál a místo dovolují, i třeba za cenu uskrovnění se v oddělení českém, kde cizině sotva co můžeme ukázati, co by bylo zvlášť zajímavé.

Ostatně tato jednostrannost, omezení se jen na lidové umění, nebo snad lépe řečeno na výzdobnou práci lidovou, nemusilo by býti naprosto důsledné. Poměrně malým nákladem, pořízením do některých skříní reservních rámů, bylo by možno občas zpestřiti síně novým materiálem, kresbami, fotografiemi i předměty jiných oborů národopisných. A užitek by byl ještě v tom, že by po nějakou dobu byly vystavené předměty chráněny a tím déle uchovány.