Tyto dvě formy jsou ze západního Bulharska (Marinov 271) a byly by důvodem proti Caramanovu názoru (str. 396), že by „polazník" bylo odvozeno od „polog"; všechno svědčí tu pro etymologii spojenou s ideou „obcházeti, navštěvovati". Bulharská pověra stanoví, i kdo nemůže býti polazníkem (Marinov, 153, 156, 157, 158). Nás tu však zajímá, kdo jím může býti. „Само мжжъ може да бжде полязникъ" (str. 154) ; obyčejně to bývají chlapci (str. 275). Ale z následujícího úryvku vidíme, že polazníkem může býti i děvče: „Въ Тетевенъ и Тётевенско за тоя денъ мѣсятъ въ всѣка кжща кравайче и кукла. Кравайчето даватъ на полѣзника, ако e момче; ако ли e момиче, даватъ му куклата. Кравайчето e кржгъ, a кук-лата e плетеница. Кравайчето и куклата сж намазани съ медъ" (str. 275). Však polazníkem může býti i zvíře: „Много пжти намѣсто полѣзници-люде, кжщата се спохожда отъ нѣкой домашни животни. И народното вѣрване e посрѣщало и посрѣща такива полѣзница съ бла-годарность и радост. Така, въ много села и кжщи, когато сж очаквали полѣзника човѣкъ, въ кжщата влѣзне кучето, или пѣтелътъ, или телето, или свинята. Както на кучето, тъй и на пѣтелътъ . . . . . се дава хлѣбъ за подаръкъ и тѣхниятъ полѣзъ се зима за добъръ знакъ. За да се считатъ тия животни за полѣзници, трѣбва да сж влѣзнали въ кжщи, т. е. прѣзъ прага накжщнитѣ врата" (str. 273—274)12)

Jinak lituji, že zde není podán ani jeden konkrétní případ, jak se vlastně koná tento obřad u Srbochorvátů, že se tu autor nevyjadřuje výslovně, existuje-li ten obřad u Slovinců (z našeho citátu dalo by se soudit, že ano), že autor zcela zanedbal moravské Valachy, kteří v jeho teorii by hráli úlohu nositelů tohoto obřadu na sever, a zvláště že se spokojuje se zevšeobecňovacím výrazem „balkánští pastýři". Tito „balkánští pastýři" nemají .tu jiného významu než jako deus ex machina, poněvadž, přihlédneme-li k jiným daleko rozšířenějším obřadům rovněž balkánského původu — na př. ke komplexu obřadu koledování — uvidíme, že se rozšířily o mnohem dále, aniž můžeme předpokládati nějakého nositele, který by je roznášel po celém tomto území.

Ještě konečná úvaha o tomto obřadu na Valašsku. Nemůže-li býti přijato to, co jsem citoval z Bartoše a Kuldy, jako pozůstatky obřadu polazníka, nýbrž jako části jiných zvyků a pověr, jež se nacházejí ostatně také na jiných místech Moravy a ve východních Čechách, přihlédneme-li dále k tomu, že Valaši jsou Slováci a že by tento obřad měli mít, avšak nemají, navrhoval bych zde výklad prof. J. Válka o původu slovenských kolonistů z Valašska z druhé poloviny ХПІ. století. V serii článků „Poznámky k mapě moravského Valašska", v Časopise mor. muz. zemského, v roč. VII.—XI., na základě velmi mnoha shod toponymických a jiných prof. J. Válek odvodil, že tito Slováci jsou z východního Slovenska, z oblasti zpod Vihorlatu a okolí. Chybění tohoto obřadu v okolí Prešova a na Valašsku by bylo ještě jednou zajímavou shodou.