O naší světské písni lidové.

Zprávy a úvahy o tom, co zpíval a zpívá lid, nemají scházeti v žádném časopise folkloristice věnovaném — nejméně pak v českém. Netřeba mi zajisté vykládati o tom, jak důležité rysy povahy lidu a jak zajímavé příklady jeho tvořivosti poskytují u všech národův a tudíž i u nás Čechů písně, které mezi lidem vznikly a po řadu pokolení se zachovaly. Ale k tomu budiž zde poukázáno důrazně a vděčně, že v dobách našeho národního probuzení zpěvům lidovým přikázána byla úloha veliká, čestná; tím větší a tím čestnější ovšem, čím značnější podíl na celém tomto obrození života českého — u porovnání s národy jinými — měla právě ta intelligence, která pocházejíc z lidu zachovávala si smysl i cit pro tužby a potřeby jeho a tím nabyla i onoho kouzelného vlivu, bez něhož dílo křísitelů literarních, společenských i politických nebylo by se dařilo.

Beze vší pochybnosti živý zájem, s nímž na rozhraní století minulého a nynějšího i přední mužové jiných národův obraceli se k písni lidové, byl povzbuzujícím příkladem a podnětem pro sběratele české; zejména blahodárný vliv H e r d e r ů v, jenž přímo ku sbírání vybízel, sluší zde zaznamenati. Ale u nás i kromě toho byly ještě důvody jiné, praktické. V chudé literatuře ze skrovných pokusů pracně k výšinám poetickým se vyvinující vyplnily písně lidové velikou mezeru; obohatily písemnictví naše, vzpružily naše básníky a nadchly celou českou veřejnost. Proto mezi nejhorlivějšími sběrateli lidových písní nalézáme přední spisovatele: Kollára, Če-1akovského, Sušila, Erbena. Na poli hudebním ovšem v první polovici našeho století nelze mluviti o takových výsledcích, jako na poli literárním; než láska k těmto pokladům nebyla u hudebníků menší a postavila si důstojný pomník úpravou, v níž Martinovký vydal již v letech čtyřicátých bohatou řadu ná-pěvův Erbenem nasbíraných.

Že nyní, na sklonku století, lidová píseň nehraje již tu úlohu, kterou kdysi hrála na jeho počátku, jest ovšem pravda. Lidová píseň nenáhle ustupuje tak, jako ustupuje lidový kroj. Kdyby sběratelé naši před padesáti a více lety nebyli zachránili, co zachrániti se dalo, dnes veliký počet písní, any výhradně odkázány byly na podání ústní, byl by zajisté na dobro ztracen. To znamenalo by nenahraditelnou ztrátu netoliko pro střízlivé bádání folkloristické a pro dějiny umění, nýbrž přímo pro naše umění národní, jehož podstatnou, zvláště cennou a zvláště zajímavou částí tyto písně