jsou. Duchovní majetek náš byl by tím ochuzen, náš esthetický fond ztenčen.

Na stálé ubývání zpěvnosti mezi lidem touží všichni přátelé jeho písní, od prvních horlivých sběratelů jejich až na Jana Nerudu, jenž nedávno teprve pronesl vřelá „Dvě slovíčka v čas o národní písni." *) Zvláště zajímavé je to, co čteme hned v předmluvě první sbírky, na podnět nejvyššího purkrabí hr. Fr. Ant. Kolovrata Libšteinského od rozličných sběratelů pořízené a několika nejmenovanými vydavateli, mezi nimiž byl starší Rittersberk, r. 1825 uveřejněné: „Národní písně jsou památky historické. V nich se vnitřní svět národa rozvíjí a zpytateli k duchovnímu spatření ve pravdě své předkládá ... Ve zmatku přítomnosti, kde přecvičením téměř všudy známky národnosti den co den více se tratí, a osoblivé tvárnosti národu na duchu i na těle vždy více zacházejí, musí vše, co k tomu směřuje, aby se tvar a způsoby dávnověkosti do potomstva v celosti přenesly, velmi milé býti. To jest dílem účel chvalitebného snažení národních museí, mezi nimiž zvláště naše zdárného zniku nabývá. To byl vydavatelů hlavní a jediný ohled."

Právem tudíž Neruda k tomu poukazuje, že zpěvu lidového neubývá teprve od r. 1848, jak by zdáti se mohlo dle jednoho výroku Erbenova (v předmluvě k „Prostonárodním písním a říkadlům", 1864). Ale Erben patrně oním tvrzením, „že od roku 1848 lid náš selský, zvláště v krajích severních, méně zpívá, nežli zpíval před tím", nechtěl nikterak vyvraceti stesků starších, nýbrž vytknul prostě dobu, v níž se stal obrat pro náhlost svou zvláště citelný, i pozorovateli povrchnějšímu zjevný. A v tomto tuším měl pravdu. U nás namnoze nedoceňuje se vliv hospodářských, společenskýrh a politických poměrů na intimnější kulturní život český. Zrušení roboty, první záblesky života ústavního a značný pokrok řádů společenských padá do doby, v níž stavbou prvních železných drah byla v Čechách připravena půda i rozvoji většího průmyslu; že tím vším nejen hmotný stav selského lidu doznal podstatné změny, nýbrž zároveň i celý dávný způsob jeho cítění a smýšlení, jest tuším pochopitelno právě tak, jako že změna ta byla osudem neodvratným a nyní jest skutkem neodči-nitelným. Ale samo sebou se rozumí, že v převratech r. 1848 nesmíme spatřovati jediný důvod mizení zpěvu lidového. Jest jich více, ba mnoho; nejvážnějším, nejmocnějším pak byl bez odporu ten, který Bartoš naznačil v úvodu své „Anthologie z národních písní československých" (1874): „Vůbec již dávno tomu, co vymizely u nás podmínky, za kterými genius národní tvůrčím se jeví v poesii. Lid náš pojat jest téměř již celý vkruh