školské osvěty... Co lepšího v písních národních, to dědictvím jest z dob starších."

Že mnohý nerad se k tomu přiznává, lze pochopiti. Ale neníliž zcela přirozeno, že každý pokrok kulturní bývá zakoupen něčím, co vyplynulo z poměrů pokrokem tím překonaných? Pravda, někdy kupní cena ta je dosti veliká, spojená s obětí sahající na statky nám nad jiné drahé — jako právě v případě našem. Ale pokroky kulturní nesmíme měřiti a vážiti dle toho, co jimi ztrácíme, nýbrž tím, co získáme, nebo lépe řečeno dle poměru mezi ziskem a ztrátou. Chceme míti rolníka vzdělaného, který by v zápasu hospodářském se ctí obstál, žádáme na něm, aby zakládal záložny a účastnil se podniků průmyslových, voláme ho na bojiště politické ve spolcích, úřadech samosprávných i sborech zákonodárných. Jeho mysl nemůže býti již výhradně vyplněna tím úzkým — třeba v sobě bohatým — kruhem myšlének, tužeb, citů, kterým vyplněna bývala před časy, nemůže se již navrátiti k bývalému dětsky naivnímu nazírání na přírodu, na lidi, na sebe. A to jsou ony nezbytné podmínky, za kterých lid své písně sám si tvoří. Přestává-li pak sám je tvořiti, přestává také ne-náhle je zpívati; neboť jednak ubývá mu zájmu na písních těch, jednak nedostává se mu nových, když staré — jak vždycky bývalo — časem se opotřebují a zanikají.

Kdo by myslil, že stav tak neutěšený zavládl jenom v Čechách, střízlivějších celkem a modernějších nežli jest Morava, v národních způsobech a mravech zajisté původnější a zachovalejší, toho z klamu vyvádí opět Bartoš, jenž do předmluvy „Nových národních písní moravských" (1882) napsal o zpěvech lidu moravského: „Písně národní s touto nebo nejdéle se příští generací vymizejí na čisto z lidu". O poznání vyjasňuje se arci chmurný obraz ten větami bezprostředně následujícími: „Že však i nyní ještě dosti značné i důležité jich zbytky nalézti lze, toho důkazem je tato sbírka.*) Já alespoň, kdybych byl hudebníkem, troufal bych si ještě 500 nových písní na Moravě nasbírati". Poklad zpěvů mezi lidem dosud žijících není tedy ještě vyčerpán až na dno, a dosti možno, že lhůta, kterou Bartoš klade moravským písním lidovým, je příliš krátká.

Otázka, možno-li pomýšleti na nápravu, je blízká. Rozumějme však dobře: dokonalá restitutio in integrum, návrat k bývalé svěží tvůrči síle zpěvného lidu, je věcí nemožnou. Odvěký, na rozkošné plody přebohatý život naší písně lidové dokonává, a žádný lékař osud ten od něho neodvrátí. Ale plody ony jsou zde, tvoří básnicky a hudební poklad, jejž sluší nám nejenom v úctě a lásce míti, nýbrž i prakticky využitkovati, a to především tím, po-