staráme-li se o to, aby opět koloval mezi lidem, aby zůstal jeho majetkem. Jako pečujeme o to, aby nenáhle všechny pokroky našeho umění, literatury, vědy, vnikaly co možná hluboko do veškerých vrstev národa, tak můžeme v nejširším obecenstvu propagovati i to, co nám cenného poskytuje píseň lidová, jejíž básnický a hudební kapitál nikdy neměl by ležeti ladem. Lid ho již asi množiti nebude — alespoň ne v tom smyslu, ve kterém dnes mluvíme o písni lidové čili prostonárodní — ale bude snad rád užívati úroků z toho, co mu nastřádali dávní předkové. Nalézá-li cestu k srdcím lidu ob čas i umělá píseň, nalezne ji tím spíše ta, která kdysi z jeho středu vyšla a slovem i zvukem, myšlénkou i náladou jemu nepoměrně je bližší a přístupnější, třeba mu byla na nějakou dobu zmizela z obzoru a z paměti, ať nedím ze srdce. Cesty k cíli tomu vedoucí se najdou; Neruda zcela dobře poukázal ku škole a k rodině jakožto oběma hlavním instancím, které zde prospěti mohou. Arci nikdo se nesmí domýšleti, že náprava provedena bude obratem ruky, na pouhý povel. A pak nikdy nezapomínejme, že česká píseň lidová, má-li opět zaznívati tak, jako zaznívala po věky, musí býti prostým zpěvem jednohlasým, ne však umělou nějakou úpravou jeho; úprava taková náleží již hudbě umělé. Smlčeti ovšem nelze, že ta charakteristická stránka našeho umění lidového, která zakládá se na součinnosti zpěvu, hry nástrojové a tance, k novému životu vzkřísiti se nedá; staré zpěvy po stoletích mohou se mezi lidem šířiti a ujímati, ne však staré tance a stará hudba instrumentální.

Přestávám na těchto stručných a kusých úvahách; další stopování myšlének zde načrtnutých, jakkoli bylo by zajímavé a vděčné zároveň, odvádělo by mne příliš od věci, o níž promluviti učinil jsem si hlavním úkolem. Chci totiž v řádkách následujících nejprve povšechně přihlížeti k písni lidové, k tomu, jak vzniká a jakými prameny se živí, pak ukázkou starých, dosud neuveřejněných nápěvů, hlavně z XVI. století, přispěti k její historii a konečně pokusiti se o rozbor některých zvláště charakteristických znaků jejích. Při tom však obmezím se jednak na hudební stránku zpěvu lidového, jednak na písně české. Neboť jakkoli texty zajisté poskytují íolkloristice ještě přemnoho nezužitkovaného materiálu, přece o nich napsáno již tolik úvah, a namnoze vážných, že Helfert ve své studii „Volkslied und Tanz" v díle „Die Čechoslaven" *) právem si stěžuje ná to, že u porovnání s obsahem básnickým hudební forma našich písní dosud není náležitě prozkoumána. Že pak zevrubné a všestranné poznání nápěvů českých musí předcházeti každé porovnávání jich s nápěvy jiných kmenů, třeba nám sebe bližších, příbuznějších, jakými na př. jsou nápěvy moravské,