slovácké nebo polské, samo sebou tuším se rozumí. Neboť nelze upříti, že předsudek, s nímž zde onde ještě zápasiti musí užívání methody srovnávací ve vědách zabývajících se duchovní stránkou kultury lidské, z části odůvodněn jest mnohými nezdařenými pokusy, porovnávati věci o sobě dosti neprozkoumané, jen povrchně poznané.

Především musíme přesně vymeziti, co lidovou písní právem nazýváme. Mezi lidem vždy zpívalo se a (dnes snad ještě větší měrou než jindy) zpívá se leccos, co lidovou písní není. Vnikáť nezřídka i umělý nápěv s původním nebo nově podloženým slovem až do venkovských zákoutí dosti vzdálených a kramářské písničky, jež nalézají tím úrodnější půdu, čím hůře se daří pravému zpěvu lidovému, šíří namnoze hudební živly docela cizí nejinak nežli šu-maři všeho druhu a hlavně kolovrátkáři. Kromě toho nesmíme zapomenouti, že styk venkova s městy v době železných drah je nepoměrně čilejší a také v tom oboru, k němuž zde přihlížíme, účinnější, než býval za starých časů. Zdálo by se tedy, že název písně lidové náleží jen tomu, co mezi lidem samotným, a to mezi lidem té národnosti, o kterou běží, vzniklo. A skutečně, mluvíme-li o lidové písni v nejužším slova toho smyslu, totiž o básnickém a hudebním výtvoru lidu, o projevu jeho vlastni tvořivosti umělecké, dlužno pojem o ní takto obmeziti. Ale spatřujeme-li v písních povšechný obraz povahy a letory, citův a názorů, snah a tužeb zpívajících, a ovšem i doklad jejich vkusu, musíme zajisté přibrati k oněm v lidu samotném vzniklým zpěvům i všechno to, co odjinud, z hudby umělé, ba třeba i cizí je čerpáno, jakmile jen lid si to dokonale přisvojil, tak že to dnes tvoří podstatnou součástku jeho uměleckého majetku. Neboť zajisté platí v malém totéž, co ve velkém je obecně uznáno. Chceme-li na př. poznati, dnešní povahu lidu českého, nebudeme z ní vylučovati názory křesťanské, které pohanští předkové naši kdysi také jako cizí živel, buď dobrovolně, buď nucené přijímali, nebudeme vylučovati ani to, čím původně slovanská povaha Čechů následkem odvěkých styků s národy západoevropskými byla neodčinitelně pozměněna. Vyšetřování hudebního folkloru, pokud nynějšího lidu se týká, patrně nemůže se říditi zásadami jinými; jako všude i zde poskytuje nám přítomnost výslednici, v níž nerozlučně, nezřídka i pro vědecké bádání nerozlišitelně sdruženy jsou živly původní s cizími, staré s novými.

Bylo praveno, že z nápěvů původu cizího, t. j. ne lidového, pouze to sluší zde bráti v úvahu, co lid dokonale si přisvojil. Obyčejně říká se pak dále, že lid přisvojuje si jen to, co povaze a vkusu jeho je přiměřeno, buď že umělec mimo lid stojící v duchu