jeho byl to vytvořil, buď že pochází to sice z ciziny, ale duchem svým národní povaze lidu je příbuzné nebo alespoň se jí nepříčí. Ale tím nenabýváme ještě určitého, spolehlivého znaku umění lidového. Neboť jednak zbývá otázka: co jest vytvořeno v duchu lidu a co není? jednak zase, chceme-li ducha toho z veškerého hudebního majetku lidu teprve poznati, pohybujeme se v ustavičném kruhu; a kromě toho duch lidu, jako duch celého národa není naprosto nezměnitelný, a ovšem pozměněn býti může jen takovými živly cizími, které původně s jeho vlastní povahou nebyly v dokonalé shodě, nýbrž naopak alespoň některou stránkou svou spíše v odporu větším nebo menším. Dokonaným přisvojením pak živly ty přestávají býti cizími, zdomácňují v lidu.

Pouhé rozšíření a pouhá oblíbenost nápěvu nějakého, jenž původem svým lidu vlastně jest cizí, sama o sobě ještě nikterak není zárukou onoho přisvojení, onoho zdomácnění. Všeliké módní tance a pochody, kramářské písničky, kuplety operetní, časové zpěvy tendenční těší se někdy zvláštní přízni všech téměř vrstev společenských a docházejí rozšíření přímo světového. Ale nemívají úspěchů trvalých: co okamžitá libůstka nebo časové poměry dnes povznesly na výsluní, snad již zítra zastíněno, ba dokonce vyhlazeno bude libůstkou nebo módou novou. Vždyť totéž lze říci i o vlastních výtvorech lidu samotného. Ne každá píseň, jež vychází z jeho středu je lidovou písní v pravém slova toho smyslu; i zde leccos vzniká, čemu lid opravdové sankce neudili, co po krátkém, třeba dosti hlučném žití odumírá, propadajíc neslavnému zapomenutí na vždy. A tak lidovou písní, jakožto příznakem pravé povahy a skutečného duchovního života lidu, bude nám jen to, co — nechť vyplynulo z jakéhokoliv pramene — ujalo se v něm trvale, co alespoň, z jednoho pokolení novinku přijavšího zdědilo se v plné životní síle své na pokolení druhé a třetí. Pak teprve je důkaz podán, že píseň shoduje se již dokonale s povahou lidu, po případě že tomu, co snad prvotně s povahou tou se nesnášelo, obecný vkus a názor buď přetvořením dal výhost anebo naopak sám se naklonil a konečně přizpůsobil, t. j. podrobil.

Takovým úspěchem trvalým jest především udržení se písně v podstatě nezměněné po několik pokolení, třeba i po několik století. Ačkoliv dějepis staré lidové písně české je dosti chudý na určitá data, zejména pokud běží o její stránku hudební, přece alespoň jeden přímý doklad poznáme z věků minulých, při písni „Čižíčku ptáčku", jejíž nápěv patrně obecně znám a. oblíben byl po celé století XVI. a dle něhož ještě po 200 letech zpívala se-píseň nábožná. Z písní v první polovici našeho století zpívaných a ve sbírce Erbenově zachovaných nejedná honosí se ctihodným stářím. Tradice klade na příklad nápěv „Sedlák z Prahy jede" (EN. 591) do r. 1609; text písně „Miletínští sousedi" (EN. 390)