anebo se s mužem zvláště podnapilým do pračky dal; pokaždé zvítězil, neboť byl měkký jako vosk, tak že ho nebylo možno zachytiti, a dal-li mu člověk pohlavek, jako by do bláta mlátil. Někdy přišel se ohřát k hlídačům.*)

Někde si představují vodníka jako trpaslíka s koňskými kopyty. V L. měla rodina Čermákova blíže vody domek. Jednou v noci šla děvečka do lékárny. Na zpáteční cestě spatřila houf malých lidiček s koňskými kopyty. Jinde se objevuje hastrman jako chlapeček s purpurovou čepicí, do které chytá ryby, jež si potom na břehu vaří; na malíčku u pravé ruky nemá nehtu a právě z tohoto prstu mu stále kape voda. — Někde se vypravuje, že vodník jest malý trpaslík tváře ohyzdné, na hlavě má místo vlasů rybí šupiny, u rukou a nohou pak drápy. (Bydžovsko.)

Žena vodníkova, říkali jí Sára, vycházela z vody jako ženská se zelenými vlasy a seznámila se s chalupnicí, jíž šla také za kmotru. **) Také bere na sebe podobu staré báby a j.

Dokladem, že vodník sebe i jiné rozmanitě proměniti může, jest pohádka o vodníkovi: Byl kdysi hastrman, který se znal v rozličných čarovných kusech. Uměl zejména sebe nebo též jiné proměniti v různá zvířata i věci, jako v žábu, střízlíčka, osla, velblouda, v košík, kovadlinu a vůbec nač si kdo vzpomněl. Ale každý, koho měl proměniti, musil ve svém životě aspoň jednou úmyslně selhati; kdo vědomě neselhal, k tomu neměl práva. Chtěje se pomstiti rolníkovi, který ho dosti uctivě nepozdravil, když v podobě velkého pána se procházel, proměnil mu voly v husy a naopak; holuby zaměnil s králíky, kvočnu s kočkou, ale přirozené vlastnosti i hlasy jim ponechal. Ku proměně své musí míti kapku vody, jinak by se v jiného živočicha proměniti nemohl.

A nejen jako člověk různých zaměstnání, než i v podobě zvířecí často vychází vodník z paláce svého. Nejčastěji bývá spatřen jako zajíc anebo kůň, obyčejně bílý, kterému však chybí dolejší ret; v této podobě ničí lidem úrodu, zpásá a zdupává louky, roz-metává sena a mnoho škody vůbec nadělá. Za dob, kdy čtyři mohutné rybníky se rozkládaly kolem nynějších Zachrášťan (u Nov. Bydžova), šel jakýsi rolník na jarmark lesem. Najednou spatří několik krásných běloušů kolem rybníka se pasoucích. Pomyšlení, jak rychle by se do města dostal, kdyby na koni jel, vede ho k tomu, že si uřízne prut a přistoupí k nejbližšímu bělouši, by se naň posadil; avšak s hrůzou sezná, že kůň nemá dolejšího pysku, že jest to „hastrman". Rychle odhodí prut a dá se na útěk. Zaslechne chechtot se slovy: „S dobrou jsi se potázal, že's na mne nevsedl, byl bych tě utopil." Rolník ohlédnuv se spatřil, jak všichni bělouši do vody vskočili.