Hospodáři (y okolí Rožnova) rozhazoval „vodní duch" v podobě koňské seno na louce. Pacholek chtěje zvěděti, kdo škůdcem jest, šel hlídat. Noc byla jasná a měsíc pěkně svítil. Vodník vyšel z vody a počal seno rozmetávati. Hlídač popadl kámen a udeřil ho do hlavy. „Hastrman" pohlédl na měsíček a řekl: „Měl-li bych svítit, tož bych svítil a do hlavy bych neházel." Od té doby se na louce neukázal.*)

Také na jiných místech v pohádkách a pověstech objevil se vodník v podobě bílého koně.

Vypravuje se o sedlákovi z okolí Libčan, že šel obracet seno k rybníku, kde potkal panáčka se zeleným kloboučkem a zeleným levým rukávem u kabátku, z levého šosu mu kapala voda. Poznal hned „hastrmana"; vzal lýkový provaz, který sebou nosil od té doby, co slyšel, že v rybníku vodník se usadil a vhodil mu. ho na krk. V tom se proměnil vodník v krásného koně, ale neměl spodního pysku. Sedlák přivedl si koně domů a pracoval s ním tak, až zhubeněl. V nepřítomnosti hospodářově donesl oráč koni vody. Sotva se „hastrman" napil, proměnil se v zeleného panáčka, který pravil uleknutému oráči: „Děkuji ti, že's mne vysvobodil, za to se můžeš kdykoli směle koupati, nic zlého ti neučiním" — a zmizel. Sedlák měl se na pozoru, by se mu vodník nepomstil a proto bez lýčí nikam nevyšel. Kdykoli mu „hastrman" z rybníka hrozil, ukázal mu jen provaz a říkal: „Jen pojď, máš-li takovou chuť do orání,. tentokráte tě tak brzy nepustím. **)

Stařeček Vít v Ch. pozoroval jsa chlapcem tajně vodníka. Jakmile se „hastrman" dotknul suché země, proměnil se v bujného koně barvy černé, od huby mu lítaly pěny a z očí mu sršely jiskry. Když se na louce napásl, skočil do vody, kde zmizel v původní podobě.

Na „Lhotkách" (louce Šubrtově) pásával se kůň srsti černě lesklé. Šubrt šel hlídat a spatřiv uprostřed louky koně, honil ho a bičem šlehal, až tento skočil do rybníka a tam v rákosí zmizel. Od té doby neviděl hospodář koně na louce, ale každý den mu vodník buď obilí pošlapal, nebo jinak mu škodil. (Bydžovsko.)

Nějaký muž v N. pásl v noci koně a hříbě. Najednou spatřil krásného vraníka vedle svých koní; nemeškal, přivázal ho ke druhým a jel doma. Výměnkářka poznala ihned vodníka a radila, by ho přivázali lýkovým provazem a nedali mu píti, tak že ho udrží. A skutečně měli ho delší dobu. Kůň tahal za dva. Jednou však, když čeledín „napájel", kůň-vodník se natahoval k vodě. Pacholek mysle, že se kůň škrtí, povolil mu ohlávku. Vodník se napil a v tom okamžiku zmizel. Nedlouho potom se utopil synek z toho stavení. (Hradecko.)

U Račic v „černých koutech" zdržoval se před dávnými časy vodník. Sedával nejraději na nejvyšší vrbě a vida, že se někdo blíží, vábil ho k sobě, by ho ve hlubině utopil. Ale lidé ho již znali, proto