u zámeckého purkrabí vlnu; potom sedli s panem purkrabím u panského krčmáře na truňk vína. A tu provedl Hron věc nedovolenou. Dobře podnapilý šel na dvůr, vyvedl svého koně ze stáje, sedl naň a ze dvora jeda, souseda Jana Loška, když právě pil na poctu panu purkrabí, potřel koněm, až ho zvrátil. I vyskočil Farařík a uhodil Hrona čípky malými, řka: „Potvorníče, což děláš!" A Hron znova se rozjel na Loška s přiloženým kohoutkem ručnice rejtharky; za to naň volali: „Zrádce nevyvedený, lotře!" Zdá se, že sousedé s purkrabím ustoupili svévolnému opilci a na tom zatím věc přestala. Zajisté, že nejeli domů tak pohromadě, jak přijeli. Za málo dní seděl onen Jan Lošek s Janem Kol-dovic, zámečníkem, v domě n Markéty Voháňkové a pili. Vida, že před domem za stokem sedí Hron u piva, pravil: „Ten falešník a šelma Hron chtěl mne zamordovati v Hořovicích; nechť se z toho vyvede, že není hoden při městě býti." To slyšel přítomný Mikuláš Kozel, soused nepatrný, i vyšel před dům ke Hronovi a za tepla mu řekl: „Slyšte, Hrone, co o vás tam Lošek vypravuje divné řády, že by jste měli býti lotrem, zrádcem a falešníkem a nehodní býti při městě!" I pojav Hron za svědka Jordána servusa radního, vešel do domu, sedl ke stolu, kde byli Jan Mostník a Tomáš Modla soukenníci, a vyzýval Loška, aby se zpravil z řeči své. Jemuž dí Lošek: „Jsi zvyjebený lotr, zrádce, zloděj a fa-lešník, a nejsi hoden při tomto městě býti a mezi dobrými lidmi seděti." Tu rozpálil se Hron, máchal sekyrou, řka, že ji v něm utopí, jakož že jest lotr. Šelma a zrádce; pak dal mu pohlavek a uhodil jej topořištěm. Však Lošek se. vzchopil, vydřel mu sekyru a pral naň cínovým žejdlíkem. Na štěstí přiběhla paní Hronka, rozvaděné roztrhla, ale právní pře byla vystrojena.

A tato pře hnula hned jinou věcí nevalně čistou, která stála mezi Hronem a Loškem již od čtyř let, jsouc příčinou nepřízně mezi oběma. Jan Lošek, syn bohatého Havla Loška, soukenníka v Berouně, r. 1568 po dokonání studií na akademii Pražské z lehkomyslnosti přišel ve zlý styk s právem města Berouna. Asi o masopustě toho roku zajeli do Berouna dva kněží z okolí, Ondřej, farář v Řevnicích a Sebestián Slepička, farář v Litni, oba strany podobojí; uhostili se v domě konšela Blažeje Mazánka, řezníka, jehož manželka Veruna právě měla domácí víno na čepu. I pili den a zase den druhý, a zajisté jim chutnalo víno Berounské podlé jiných hostí, takže k večeru oznámila jim paní Veruna, že víno dochází a ona že již sud podložila k nachýlení. Tu kněz Ondřej Řev-nický pamatuje na potřebu svého kostela pro oltář i kommunikanty, podal paní Veruně velikou flaši cínovou řka: „Nalejte do ní. dokud víno teče plnou derou." A když se tak stalo, hned to víno zaplatil a dal hospodyni k opatrování. Když pak již vína nebylo, odešli oba knězi od Mazánků, aby snad jinde v městě se . ohlédli. Za nějakou chvíli vrátil se kněz Šebestián Litenský bez kněze Ondřeje; s ním přišel i Jan Lošek mladý a oba oznámili paní Veruně, kterak kněz Ondřej jim kázal, aby víno z flaše jeho vypili, ježto prý mu Lošek jiného vína koupí v rathouze. Paní Veruna tušíc nějaké čtveřáctví pravila: „Kdež jest to věc podobná, poněvadž mně víno zaplatil? Tam v rathouze jest víno po bílém groši, a u mně jest víno lacinější!" Ale pak nechavši rozpaků, vydala jim onu flaši, jejímž obsahem kněz Šebestián a Lošek svou nemírnou žízeň schladili. A když již vypili víno, vrátil se kněz Ondřej a vida, co se stalo, hněval se velmi; než Lošek ho upokojoval takto: „Pojďte na rathouz a tam vám káži dáti jiného vína po tolaru!" I šli všichni tři na rathouz, kdež tehda obecní šenk vína Lounského, Litoměřického, Mělnického, rýnského i muškátu spravoval Hron Batelovský a tam na vrub Jana Loška koupili vína do flaši i na dovršení pitky za půldruhé kopy míšeňské. Kterak oba kněží dostali se domů, není psáno. Nyní měl Jan Lošek zaplatiti Hronu Batelovskému rathouzní řád a neměl čím; tatíka bál se poprositi, a tu ten povětrný mladík vymyslil faleš. Vlastní rukou napsal fortelné svědomí od kněží Litenského i Řevnického, v němž oba slibovali Hronovi sami býti plátci, to zpečetil, zavinul nitkou a položil při právě městském. Hron ihned tušil, co se stalo a řekl: „Pane Jene Lošku, ty's to svědomí psal sám!" Nařčený odešel mlčky. Však tatík jeho Havel zvěděl o tom a