Což nevím, kudy do Prahy?" Ale jak zašel do ulice biřické, kde vzadu na rohu byla šatlava, již chladla suchopalná jeho krev. Pomněl, že za zhanění rychtáře posedí týden v šatlavě, zamešká řemeslo a obchod, a cestou pro sebe mluvil:

Půjdu k jeho máteři a budu ji prositi, aby to v dobrou vůli uvedla." Ale blíže svého domku pod hradbou natrefil Annu řeznici, jež tam seděla před svým domkem na kamenné klepárně. I pravil k ní: „Anna, Anna, já zejtra budu v šatlavě pro Jana Ševčíka." A co po ní vzkázal rychtáři, byla surovost tak vybraná, že nelze ji opáčiti. A ta Anna to věrné a bez ostychu vysvědčila při právě městském a není pochyby, že mu tím přidala polénko do pece.

Vážná rvačka se strhla před svátkem svatých tří králů v domě čís. 30 v ulici u hořejší brány, kde tehdy hospodařil Šimon krejčí, zvaný Nechoďzdomu, s ženou svou Annou. Podlé starobylého obyčeje chystali se hospodář a hospodyně spouštěti svíčky na vodu a slévati vosk.*) k čemuž přisedla i služebná jejich šenkýřka Lída Šrámovitá, sestra její Rejna Polívková a Anna Šilhavá. Byl již pozdní večer a hostí ve světnici nebylo kromě Víta Němce zedníka, který sedě za malým stolem u kamen, oddal se tichému požitku hořkého piva. Tu vešel místní kantor Ondřej Pacovský, s ním jeho succentor Jacobus Pragenus; oba již byli „připití", ale každý z nich s jiným účinkem. Succentor hned lehl na lavici u teplých kamen a usnul, kdežto kantor byl v rauši hádavý. Sednuv za stůl k hospodáři, kázal sobě dáti za peníz piva. a když mu je Šrámovitá přinesla v nádobě cínové, dal poctu Rejně Polívkové a řekl jí potichu: „Toho Němce cvikýře, který tam sedí u kamen, já dnes povyvleku." Jemuž řekla Rejna: „Nedělejte zlé vůle, buďte veseli!" Ale pan kantor právě hledal zlou vůli a spustil na celé kolo divnou, nelichotivou řeč o Němcích.

Němec zedník byl zticha a snášel trpělivě. Potom když pouštěli svíčky na vodu, pro každého přítomného jednu, volal kantor: „Tomu Němci místo svíčky spusťte šibenici a já mu koupím provaz, aby ho oběsili." I hleděla Rejna Polívková dáti řeči jiný obrat, řkouc: „A co mně koupíte?" Ale nepochodila, neb jí kantor odpověděl: „Tobě koupím pytel!" Za chvíli slévali vosk do vody a kantor zase pobízel: „Tomu Němci slejte šibenici a já mu koupím provaz!" Tu již zedníkovi zašla trpělivost, i ozval se takto: „Již jsem vám dosti snášel. Vězte, že žádnej pes ani zrádce nejsem!" Tu kantor se vzchopil a šel naň s pohlavkem, ale Němec vřapil jej konvicí do hlavy. I zvolala Lída Šrámovitá: „Tak hospodáři, nedej jim se bíti a spokoj je, aby nic zlého se nestalo." Hospodář otálel, dávaje vinu kantorovi, pak ale vida, jaké nastalo chomelení, rozvedl oba soupeře. Však již kantor měl na čele ránu co prst širokou a žádaje pomsty, strhl spícího succentora za nohy s lavice a krví naň cedě zvolal: „Ale co spíš? Vidíš-li, co mi udělal ten švihlík?" Succentor vzchopil se, popadl třep pánve u kamen a chystal se k boji za svého principála. Ale již ho ujal za ramena hospodář a volaje: „Poněvadž jsi nepočínal. nedokonávej!" vystrčil jej ze dveří, až letěl po hlavě na dláždění. Vyhozený odlehčil si ústní odvetou: „Nechť k tobě chodí, jako jsi sám !" Za ním vyšel raněný kantor a oba šli do svého bytu ve škole. Na cestě kantorovi dal první obvazek Mikuláš zahradník, spařiv koření a druhý obvazek mu dala děkanova kuchařka Důra Kodrska. Měl oči spuchlé, že na ně neviděl a tak pykal své zášti k Němcům.