Soudím proto, že i praehistorický člověk právě tak, jak žil a odpočíval, dal i nebožtíku žíti a spáti. Skrčená na straně ležící kostra znamená mi jednoduše spícího; ruka pod hlavu položená zřejmě svědčí, že jiný výklad není možný. Na bobku sedící mrtvola znázorňuje buď odpočívajícího nebo v radě, v kruhu rodinném kol ohně sedícího nebožtíka.

Tím se také nejlépe vyloží, proč tento způsob pohřbívání právě v nejstarších dobách byl velmi oblíben a proč při větším pokroku ku vzdělanosti mizel. Z toho jest dále patrno, že není nutno kmeny, které obřad tento zachovávaly, míti za příslušníky jednoho rodu nebo jedné jediné náboženské sekty. Skrčená poloha těla a mrtvoly byly pro všechny něčím zcela přirozeným. P. Wosinski příliš daleko zabíhá, když z obřadu tohoto vésti chce důkaz pro jednorodost a jednotu člověčenstva.*)

Toto skrčení kostry není provedeno vždy a všude v míře jednostejné. **) Někde jen málo kostra skrčena, jinde tak, že kolena až k bradě dosahují. Dolbešev popsal právě dvě pohřebiště kavkazská u vsi Kumbulte (Ruscha a Chor-Gon)***), v kterých kostry pochované v kamenných skříních, a ozdobené hlavně bronzovými milodary, ležely skoro vesměs na jedné (obyčejně pravé) straně s nohama pouze v kolenech přikrčenýma, a s rukama tak zahnutýma, že se kůstky prstů nalézaly v krajině žaludeční. Naproti tomu u typických nálezů skrčených koster z doby neolithické v střední Evropě jsou však nohy téměř vždy silně k trupu vytaženy, tak že někdy se paty dotýkají konce páteře. P. Wosinsky vyslovil proto domněnku, že se mrtvolám asi nohy do té polohy svazovaly. Kostra, kterou pro zvláštní, křečovitou polohu hořejšího těla má za kostru za živa pohřbeného, †) ukazuje skutečně nohy pevně k sobě přiléhající a k trupu přitažené, což