a Libuše pravila k nim: .,Co váháte? Jděte bez rozpaků za koněm mým; ten vás dovede a přivede zpátky pravou cestou, neb jest od něho ta cesta nejednou šlapána." Kosmas odmítá domněnku, že ona kněžna jízdou příšernou vždy tam jezdívala v soumraku nočním a zase vracela se před kuropěním. Poslové u vsi potkali hošíka a ptali se je-li to ves jménem Stadice a je-li v ní muž jménem Přemysl. Hoch přesvědčil a ukázal jim muže orajícího. Poslové pozdravili ho a vyřídili poslání. Přemysl, jakoby předvídaje věci budoucí, vetkl otku do země a pustiv voly pravil jim: jděte, odkud jste přišli; a oni zmizeli navždy. Líska, kterou vetkl do země, vyrostla třemi haluzemi s listím a s ořechy. Poslové byli zaraženi, on však pozval je k snídaní: vyňal z kabele lýčené chléb plesnivý a kus sýra, a tu kabeli položil na trávu na místě stolu a na ni hrubý ubrus atd.*) Když snídali, uvadly dvě odnože na lísce, ale třetí vzrostla. Přemysl pravil k poslům: „Z našeho pokolení mnoho se pánů zrodí, ale jeden vždy bude panovati. Ale kdyby paní vaše nebyla s tou věcí tak spěchala, nýbrž malou chvíli osudů běžících čekala, by pro mne byla tak brzo neposlala, kolik synů panovnicích by se narodilo, tolik pánů měla by vaše země." Pak jeli k Libuši, Přemysl však, nezapomínaje svého stavu, vzal sebou své střevíce z lýčí ušité, kteréž kázal chovati pro budoucnost, i chovají se na Vyšehradě v komoře knížecí až po dnes a na věčné časy. Na cestě zpáteční poslové ostýchali se s počátku knížete jako holubi, když k nim cizí přiletí, s počátku se ho bojí, ale později se rozmluvili. Ptali se též proč vzal sebou střevíce lýčené. On pravil, že na paměť potomkům, aby nespýchali. Neb štěstí pořád v kostky hraje kolem svým, že teď ty povznese nejvýše, teď ony pohrouží nejníže. Tak dojeli k Libuši a slavili pak zasnoubení.

V kronice Dalimilově zachovala se jiná verse pověsti o Přemyslovi, snad z lidového podání, neméně zajímavá. Kroniku Dalimilovu napsal česky neznámý rytíř řádu Johanitů, z východních Čech mezi lety 1308—1314. Užil při spisování ústního podání a pěti kronik starších, hlavně boleslavské. Ozdobných přívěsků má mnohem méně než Kosmas, děj je ucelenější a jednodušší. Jsa povahou muž zkušený a upřímný vlastenec, miluje pohanské Čechy, s láskou líčí, jak lnuli ke své řeči a vlasti a vypravování protkává krásnými radami. Netají však, že nesmýšlí příliš příznivě o prostém, neurozeném lidu, a že nenávidí Němce. Obsah jeho verse zní**): Krok zemřel a zanechal tři dcery: Kazi, Tetku a Libuši. Libuše byla prorokyně a soudila vší zemi. Dva se přeli, Libuše je rozsoudila, a odsouzený ji pohaněl řka, že žena lépe umí jehlou šíti než v soudě muže souditi, že je trudno když žena zemi