vládne, a ještě horší hany. Libuše nic mu neodpověděla a svolala sněm. Stěžovala si pak na své pohanění, ale sněm též chtěl muže za vládce. Prosili kněžnu jen, aby jim pověděla věštbami svými, z které radí země knížete vzíti, poněvadž doma vhodného nalézti nemohou. Libuše pravila: Ač pohaněna, povím beze lsti, neb zlý člověk to musí býti, který pro své dobré dá obci zlým užiti. Neb obec jest každého ohrada; kdo ji tupí, minula jej rada. Ztratě obec, nedoufej do hradu; bez obce dobude tebe všeliká sváda: Raději byste mohli můj soud trpěti než silného muže míti za knížete. Lehčeji tepe dívčí ruka. Tu mně tehdy uvěříte, když uzříte svého kněze za železným stolcem sedícího a obědvajícího.*) Pod vládou cizozemce nebude moci váš jazyk dlouho trvati. Pak naznačila jim, jak najdou budoucího knížete: Jděte za mým koněm a ke komu on dojde, toho sem veďte nešváříce se. Budete-li se svářiti, po tisíc let bude to zemi škoditi. Poslové šli za koněm osedlaným, puštěným bez uzdy až k řece Bělině a podél ní na jednu úlehl kde oral muž veliký v lýčených střevících. Před ním zastavil se kůň jako v uzdu jat, a odtud té vsi říkali Sta-dici. Muž sdělil jim, že slově Přemysl a zatkl otku do země řka: "Žel mi jest, že jste tak brzy přišli! Kdybyste byli od Libuše teprv tehdy vyšli, abych mohl tuto ulehl vzorati, víc nebylo by třeba oráči chleba kupovati. Ale že ste příliš spěchali a mne přerušili, bude v zemi žizň, a často hlad." Vyňal pak z lýčené kabely sýr a pecen chleba a položiv na radlici počal jísti. Páni vzpomenuli na Libušinu řeč a ptali se ho proč na železe snídá? On odvětil: „Jak vám Libuše pověděla, též vám povím: když ste o dívku nedbali, bude vám můj rod železnou metlou kázati." **) Zatím co snídali, otkaá vypučela