vynadiviti těmto pracím našich vesnických vyšívaček, jež byly pro ně něčím naprosto novým, aneb pod etiketou zcela nesprávnou povědomým. Vliv nejúčinnější měla pak tato přehlídka uměleckých prací selského lidu na ty zástupy venkovanů, na ty statisíce poutníků ze všech krajů českých na výstavu připutovavších. S nadšeným vědomím o české síle, o vyspělosti našeho umění, průmyslu a zemědělství, o všem tom moderním pokroku národa, odnesli si do svých dědin spolu úctu k těm památkám, jež po otcích zdědili a znovu probuzenou lásku k těm pozůstatkům starodávného selského bytu, které znevažovati všenivelisující kultura moderní bezmála již by je byla naučila.

Byl příšerný zvyk ve středověku, k ordaliím se poněkud připodobňující, že za nebytí očitých svědkův ani jinačích světlých průkazů vrah domnělý nebo podezřelý veden byl k marám, na nichž ležel za-bitec. Tu všelijakými obřadnostmi pobízena byla mrtvola k vydání svědectví nebo znamení, zda přítomný člověk opravdu vrahem nebo ne. Dotčeným znamením byla krev. Vytryskla-li z mrtvoly za přítomnosti podezřelého člověka sebe nepatrnější krůpěj krve, položen za vinného; pakli se neukázala, nevinen. V přítomném článku nepřipadá nám vyšetřovati původ tohoto právního zvyku. Jisto je, že rozšířen byl ve Francii, v Anglii, v Němcích i v zemích slovanských. Grimm, jenž se nedopátral původu, zove zvyk ten prastarým.*) V básni o Niebe-luncích z 13. stol. přichází světlá o tom zvyku zmínka. Že byl po-vědom i v Anglii, toho za doklad uvádí Grimm scénu divadelní z Shakespearova Richarda III. (I. děj. 2. sc.) Nám bezděky připadá na mysl scéna daleko starší; scéna z r. 1189, když pohřbíván byl král Jindřich Plantagent, zhynulý z žalosti nad vzpourou synů svých a zvlášť nad zradou jednoho z nich, Jana, pozdějšího nehodného Angličanů krále. Jakmile vstoupil princ Jan k marám, spustila se nebožci králi krev z úst — a lid shromážděný ihned hlasně vinil syna ze smrti otcovy. Krev vydala svědectví! Však zanecháme bádání, kde a kdy zvyk ten byl či nebyl, těm, jimž náleží. Nám jde o tu zajímavou věc, že dotčený zvyk jakožto právní přežitek udržel se u nás v Čechách až do sedmnáctého věku! I u nás býval domnělý vrah veden k zavraždé-