vyníti: nikdy však se nepřihází, aby byl básník národní nejprve slova své písně zhotovil a potom teprv aby k nim hledal nápěvu. V tomť se také liší píseň národní od jiných písní uměleckých, že v písni národní slovo z hudby anebo spolu s hudbou vzniká, v uměleckých pak obyčejně hudba ze slova vychází."

O tomto názoru Erbenově soudí Bartoš ve své stati „Z duchovní dílny našeho lidu"*) takto: „Pěkný to výklad i poetický, ale věc sama jím nenabývá světla žádného. Hudebníci národní nehrávali zajisté jiných písní, nežli které se jim předzpě-vovali, i národní tance všecky hrávali podle písní zpívaných; „písní beze slov" neznali žádných a pouhých fantasií na svých nástrojích neprovozovali. Dívka tedy nemohla v hospodě uslyšeti nápěvu jiného, než nápěv písně zpívané, s nímž zároveň slyšela i slova písně již hotové. Ani psychologicky není výklad ten správný. Pouhý nápěv beze slov nezaměstnává zajisté ve dne v noci srdce dívčino, až oko její padlo na poupě růžové, aniž pohleděvši na poupě teprve si vzpomněla, že její holeček už k nim nedocházívá, nýbrž píseň vznikla přirozeně ze smutné nálady mysli dívčiny, způsobené nedocházením milencovým, kterážto nálada tajiti se nemohouc, sama si našla přiměřený výraz slovní i zpěvní najednou: slova, obraz i nápěv." A o něco dále opět: „Rozumí se samo sebou, že národní písně, jako se vůbec zpívají, nikoliv deklamují, tak i prvotně vznikly, t. j. slova i nápěv vyřinuly se najednou ze vzrušené mysli člověkovy básnicky naladěné."

Přiznávám se, že vývody Bartošovy — pokud běží o kritiku Erbenova názoru — jen v jediné věci mohu schváliti. Dívka, jež první zapěla „Červená růžičko", není historickou osobou, nýbrž pouhým, ať tak dím, schematickým příkladem. Bylo by tudíž nemístné, kdybychom vypravování Erbenovo chtěli považovati za faktum skutečné a tudíž za danou nezměnitelnou záhadu, jejíž psychologické vysvětlení dlužno podati nám stůj co stůj. Ale dejme tomu — posito, non concesso — že kdysi se tak stalo; v jedné věci má Bartoš pravdu, že píseň ta nebyla by vznikla bez skutečné „smutné nálady mysli dívčiny, způsobené nedocházením milencovým." Pouhý hudební dojem taneční melodie nějaké by v tomto případě nestačil, neboť tvoření lidu je tou měrou naivně realistické, že dívku šťastně milující sotva by sebe tklivější hudba přivedla k tomu, aby pěla, a to znamená: aby básnila o lásce nešťastné. Bartoš tedy správně poukazuje k tomu, že nálada, z níž vytrysknouti má pravá píseň lidová, musí býti dána skutečným životem. Ostatně nechtěl bych tvrditi, že Erben postavil se na stanovisko opačné; snad jenom opomenul výslovně dotknouti se toho, co jinak sám předpokládal. Dále nezapomínejme,