jednak hudba umělá z větších středisk kulturních zanášena do vesnických hospod nejinak, nežli dnes. či nebyli by ti muzikanti, kteří nástroji svému přiučiti se musili a namnoze hrou svou se živili, žádných nových kousků vynalézali? Ovšem každé nové melodii taneční, jakmile se zalíbila, podkládána záhy i slova a tím skladba původně instrumentální stávala se taneční písní. Nezdá se mi býti docela správné tvrditi, že lid tančil dle písní; neboť ve valné většině případů zajisté lépe vystihneme podstatu věci, řekneme-li, že k tanci a taneční hudbě se zpívalo. Vůbec nástrojové hudbě lidové bude se musiti věnovati více pozornosti než posud, nemá-li mnohá důležitá stránka písní lidových zůstati nepochopena. „Jaký hudební nástroj, taková hudba, takový zpěv i takový v písni duch" velmi pěkně praví Erben v dotčené předmluvě, a dále: „Vždy také nápěv národní ráz hudby nástroje toho na sobě nese, jemuž ucho básníkovo bylo přivyklo." Že pak nápěv „červené růžičky" trefně karakterisoval jakožto melodický útvar původu nejspíše houslového, to dosvědčí tuším každý hudebník. Pohleďme nyní na české písně lidové. Máme v nich dokonce i zbytky hry nástrojové, ve zpěv dosud neproměněné: jsou to .,do-hrávky" tanečních písní, v jednotlivých případech i úvody (EN. 231, kalamajka) a mezihry (EN. 270, 273). Dohrávek ve sbírkách Erbenově a Rittersberkově nalézáme asi dvacet. Zároveň však poskytují nám sbírky ty zajímavé doklady, že tytéž dohrávky někdy se hrály, někdy zpívaly. Tak na př. při písních: „Čtyry koně jdou" (EN. 97), „Letěla husička" (EN. 345, rej-dovák) a „Zahrajte mně mou Litoměřickou" (R. 39.) jedna sbírka má dohrávky instrumentální, druhá pak (R. 10, R. 248, EN. 767) témuž nápěvu podkládá slova; na dohrávku písně „Já jsem tkadlec z "Nymburka" (EN. 162) zpívá se prostě „la-la-la-la". A že slova zpívaná k druhému dílu „Litoměřické" netvořila původně jeden celek s textem předcházejícím, nýbrž jsou pouhou improvisací dodatečnou, bude každému zjevno, kdo si je přečte. Druhý díl nápěvů vůbec mívá někdy povahu dohrávky nástrojové; „Když jsem k vám chodíval, pes na mě vrčel" (EN. 282) na př. druhou částí svou příliš připomíná nám dohrávku rejdováku (EN. 345), ze které ostatně povstala i celá jedna nová píseň: „Nic nedbám" (EN. 479.). Nezřídka jeví se také uprostřed písní nyní již naveskrz zpívaných buď zřejmý ohlas skutečných nástrojových meziher někdejších, bud zbytek původní melodie instrumentální, na nějž nedostalo se již slov. Každému zajisté jsou známy podobné výplně, na první pohled velmi podivné, jako „hej župy, župy", v písni „Na Bílé hoře", nebo „la-la-la-la" v „Když jsem já k vám chodí-vával", „Kdo si mě přec vezme" (EN. 246) a „Stojí hruška v oudolí" (EN. 609), nebo „hup-hup-hup" v „Já mám louku" (EN. 181) a podobně i v „U Hosína je tráva" (EN. 683), nebo