i opakování jednotlivých slabik, jako: „Já mám pěknou zahrádku-ku-ku" (EN. 182) — o opakování slov ani nemluvě. Případy tuto uvedené mají sice zřejmý ráz instrumentální; avšak i kdyby tuto onde o něm se pochybovalo, alespoň tolik dokazují tuším nezvratně, že slova podkládala se nápěvu již hotovému a nestačila.

Někdy již text k původu instrumentálnímu ukazuje, jako známý žertovný dialog mezi basou a houslemi „Troufám, troufám, že si něco vydělám" (EN. 671), „Hrály dudy u Pobudy", pravý to typus dudácký, nebo „Jede, jede poštovskej panáček" (EN. 196); četné písně vojenské patrně povstaly z pochodů. Avšak mnohem více záleží nám na vlastní hudební povaze nápěvů, která nezřídka je důkazem neodmluvným. Obmezím se jen nemnohými příklady. Akkordické motivy, jež nalézáme v písních „Když jsme se tak sešli" (EN. 302), „Kudy je, kudy je cestička" (EN. 332), „Měla jsem já milovníka" (EN. 378), „Takhle v Eokycanech pomalounku tancujou" (EN. 643) atd. nikdo nevyloží bez pomoci hudby instrumentální. Také orna-mentika nápěvů někdy je taková, že přirozené technice zpěvní přímo se příčí, kdežto z hry nástrojové plyne docela přirozeně: zazpívejme si jen „Ovčácký marš" (EN. 147) a přiznejme, že ovčácké píšťale mnohem lépe se hodí, než hlasu lidskému. A nápěv písně „Má milá se hněvá" (EN. 362) nemohu při nejlepší vůli pochopiti jinak, než co motiv trubačský.

Nástrojem pro českou píseň zvláště charakteristickým jsou dudy. Snad celá desetina všech nápěvů ve sbírce Erbenově obsažených může se vřaditi do kategorie dudáckých; z těch většina beze vší pochybnosti vznikla tím, že zpívalo se dle hotových melodií na dudy hraných, čásť menší pak buď alespoň jednotlivé motivy od dudáků vypůjčené s jinými všelijak kombinuje, buď potud připouští jakési pochybnosti, pokud některé útvary hudební právě tak jiným píšťalám nebo i troubě pastýřské, jako dudám přisouditi lze (na př. „Kotek sedí mezi sudy" EN. 319). Chceme-li nápěvy zkoumati s tohoto stanoviska, musíme jednak ovšem vyjíti z písní, jichž dudácký původ je naprosto nepochybný, jednak stále na mysli míti zvláštnosti nástroje. O písni „Hrály dudy u Pobudy" (EN. 133) jakožto typické byla již řeč.*) Erben vypravuje (EP. 417), že zpěváci při „Jel sedlák vorati" (EN. 203**) „i při jiných písních, kteréž se po dudách zpívají a protož dudácké slovou, výborně dud napodobují ve třech anebo čtyřech osobách"; Alfred Waldau pak totéž dosvědčuje o písni „Na Bílé Hoře",