jichž přímé odvozování od hudby instrumentální nebo od zpěvu posvátného bylo by libovůlí, o kterých tudíž předpokládáme, že lid sám si je složil, a sice současně se slovy textu. Lid tedy nejen básní, ale i tvoří nebo přetvořuje nápěvy, i běží zajisté

o to, abychom zvěděli, jak to činí, t. j. především, je-li jeho činnost hudební téhož způsobu, jako básnická.

Zajisté pravdu má Bartoš, praví-li, že „národní písně, jako se vůbec zpívají, nikoliv deklamují, tak i prvotně vznikly, t. j. slova i nápěv vyřinuly se najednou ze vzrušené mysli člověkovy básnicky naladěné." Ale jaký při tom jest úmysl vynálezcův? On slovy pronáší novou myšlénku, nový vtip, nový výraz citu, o němž. dobře ví, že před ním pronesen nebyl, alespoň ne v takové formě slovesné: on vědomě skládá novou „písničku", a třeba se tím

i chlubí — vědomí to i chlubení týká se však slov, obsahu textu, zkrátka: básně. Proto vším právem smíme říci, že lid básní jako kterýkoliv básník umělec; ovšem naivně, bez plánu, reflexí a uměleckých pravidel, ale přece s přesvědčením, že improvisací takovou podává něco svého, že podává novum. Jinak s nápěvem. Hned první řádku písničky, která mu přišla na jazyk — zpívá; ale ne proto, aby vytvořil nějaké novum hudební, na němž by si zakládal jakožto na svém činu, nýbrž jedině proto, že verš nebo báseň neumí si představiti jinak, nežli zpívanou. Dlouho hledati nějakou vhodnou notu nebude, poněvadž nemusí. Někdy snad již určitá melodie zní mu v uších napřed, ba snad dokonce je i ve spojení jakémsi s tím, co písní svou chce vysloviti. Dívku na př., která milenci svému začíná nevěřiti, abych se vrátil k „Červené růžičce", pronásleduje*) melodie, o níž ví, že se hrála v hospodě, kde týž milenec ucházel se snad již o jinou. Anebo ženich, jenž improvisoval „Už mou milou do kostela vedou" měl v nejživější paměti píseň právě před oddavky zpívanou. V případech takových skutečně děje se to, co Erben řekl: „nota ustanoví pořádek slov, formu řádků, i vede rým." Nejinak ostatně může se díti i tenkráte, když hotová melodie neozývá se improvisují-címu již před pronesením prvních slov. Neboť musíme uvážiti, že zpěváku takovému je na snadě celý poklad nápěvů v krajině té běžných, a že dle rhythmu prvních dvou tří slov, dle nálady, dle podobnosti vyjádřené myšlénky, vůbec z příčin přerozmanitých vnucuje se mu takořka nápěv některý. Arci nápěv ten, který ihned v prvním okamžiku byl zanotován, nevždy se hodí k pokračování: bez rozpaku však zpěvák obětuje nápěv a přizpůsobuje si jej rhythmicky dle slov, ve která myšlénky samoděk se mu