Předchozí 0172 Následující
str. 169

vtělují, melodicky někdy dle přirozené deklamace, někdy dle hranic vlastního hlasu atd. Tak povstává variant nápěvu s počátku zanotovaného. Avšak pouhé variování namnoze nestačí a o dlouhém přemýšlení a uvažování u improvisatora není řeči. Pak bez prodlení opouští se nápěv první, a „na prahu vědomí" objevuje se hojnost všelikých hudebních motivů z jiných písní známých a rhythmem, myšlénkou, náladou k zamýšleným slovům hbitě se družících. A tak jednak řadou povstávají varianty variantů, až posléze z nápěvu původního sotva znatelné stopy zůstávají, jednak nejrozmanitější kombinací prvků v lidové hudbě již obsažených vznikají melodické útvary ne sice v částech svých, ale přece celkem nové.

Nelze upříti, že vlastně i nápěv písně umělé podobnou kombinací povstává; než rozdíl zde je veliký. Hudební umělec, chce-li vyjádřiti a poskytnouti nám něco nového, něco svého, může to učiniti jediné pomocí tonů; neboť slova obyčejně pocházejí od jiného. Proto hledí vyhnouti se tomu, co již zde bylo: každý hudební motiv, který příliš živě upomíná na jakýkoliv nápěv starý, zamítá. Tuto uvědomělou snahu po novosti a původnosti hudby muž z lidu, jehož napadla nová písnička, nikterak nemá. On písní svou chce něco říci a — musí to zpívati; c o nám slovy řekl, je pro něho hlavní věcí, jest jeho činem, jeho zásluhou, ale na tom jak to zazpíval, hrubě mu nezáleží, a jestliže podařilo se mu „složiti" novou písničku, která se ujala, je mu lhostejno, zdali ji zpíval „známou notou" anebo zdali extemporoval k tomu melodii novou, více méně původní. Lid básní při vynalézání nových písní tedy v pravém slova smyslu; ale není touž měrou skladatelem hudebním, jelikož vytvoření nového nápěvu není mu účelem, nýbrž toliko prostředkem z nouze k nezbytnému zpěvnému přednesení slov, k nimž nehodil se žádný z nápěvů starých, jež v prvním okamžiku se mu namanuly.

Nekřivdím tím lidu, jemuž za tolik krásných, jarých a tklivých nápěvů děkovati máme? Myslím, že nikoliv. Vždyť i tenkráte, když melodii při zpěvu považuje za pouhý prostředek, a když tvoří jen bezděčně a mechanicky, i tenkráte ještě osvědčuje jednu stránku hudebního nadání velmi cennou a vzácnou: onen vrozený smysl hudební, jenž při sebe pestřejší kombinaci motivů daných vždy, bez výjimky umí zachovati dokonalou plynnost a vnitřní souvislost, řekl bych logickou důslednost hudebních myšlének. Přednost ta váží dvojnásob, máme-li na mysli, jednak že tvůrce písně lidové váhu klade vlastně jen na slovo a hudbu jenom za samozřejmý přídavek považuje, jednak, že píseň svou v okamžité náladě improvisuje, beze všeho dalšího autokritického tříbení a pilování.


Předchozí   Následující