zase s jinou neméně bohatou skupinou. Ukážu to na příkladech každému snad známých. Že písně „Stojí hruška v širém poli" (EN.'611), „Lepší je ta Rakušanka" (EN. 341), „Já do lesa nepojedu" (ÉN. 150) a leckterá, jiná ještě jsou jenom varianty jednoho typu melodického, o tom pochybovati ani nelze. — Nápěvy „Já nechci žádného" (EN. 184), „Na tom našem, dvoře" (EN. 440), „Žežulinka kuká" (EN. 797), „Žežuličko, kde jsi byla" (EN. 798) a běžný nyní „Kočka leze dírou" (EN. 314 je docela jiný) tvoří středisko velké skupiny, k níž patří zajisté padesát čísel sbírky Erbenovy. Druhou skupinu, ovšem poněkud menší, možno označiti nápěvy „Pane bratříčku, dobrej den" (EN. 495, známá to melodie pro svou příbuznost s kavatinou ve „Figarově svatbě"), „Proč bychom veselí nebyli" (EN. 556), „My tři králové" (EN. 404) a j. v. Mezi těmito skupinami však prostředkují rhythmické varianty, které s obou stran dosti se k sobě přibližují: jednak „Není lepší, jako mladá žena" (EN. 456), s čímž do značné míry shoduje se i rejdovák (EN. 345), jednak „Vojáci jedou" (EN. 732). Samo sebou rozumí se, že stanoviti jakýsi rodokmen uvnitř takových skupin, nebývá vždy možno, neřku-li snadno; neboť řady nenáhle se měnících variantů ve sbírkách, na něž odkázáni jsme, zajisté mají veliké mezery, vzniklé vymíráním přečetných nápěvů prostředkujících, a také kriteria, dle nichž starší útvary od novějších, odvozených rozeznávati sluší, nejsou dostatečně ustálena. Přece však již nyní takovou methodou srovnávací leccos dalo by se vykořistiti pro poznání dějinného rozvoje zpěvu lidového. Při tom ovšem musíme na mysli míti, že ne všechny varianty náležejí do jedné řady posloupné, nýbrž namnoze zajisté jsou jen čistě lokálními a osobními odchylkami, které třeba současně vznikly a současně se zpívaly. Nesmíme tudíž při srovnávání nápěvů příbuzných v každém rozdílu větřiti hned záhady hudebně-historické. Pravou příčinou variantů, a to textových i hudebních, zhusta bývá na př. to, že nedosti přesně a pevně v paměti utkvěla píseň jen jednou, a to snad jen mimochodem zaslechnutá. Zpěvák z lidu, jemuž náhodou zachycená myšlénka se zalíbila, příležitostně snaží se, aby ji opakoval, a jestliže si ji nezapamatoval ve všem všudy dokonale, nenapomáhá paměti své dlouhým přemýšlením a opětným zkoušením, nýbrž směle zpívá dále a mezery v textu i nápěvu vyplňuje vlastními improvisacemi. Anebo: oblíbené noty taneční, ať hrané, ať zpívané, někdy užije se i při jiném tanečním kroku a tomu pak bez okolků přizpůsobuje se i rhythmus hudební. Klassickým příkladem je „rejdovačka" (EN. 342) a „rejdovák" (EN. 345); rozdíly nápěvů těch čistě melodické jsou poměrně podřízené, kdežto rhythmem podstatně od sebe se liší: rejdovačka nese se v taktu dvoučtvrtním, rejdovák v tříčtvrtním, a to i ve vlastní písni, i v dohrávce.