Kombinace nápěvů a jejich částí větších nebo menších děje se ovšem způsobem nejrozličnějším. Spojením dvou původně samostatných myšlének melodických vzniká na př. píseň dvoudílná, anebo naopak zase větší píseň v části své se rozpadává. Co je starší, zdali útvar složitější nebo jednotlivé složky jeho, nesnadno bývá rozhodovati; musíme se také střežiti, abychom ukvapenou doktrínou neprohlásili to neb ono za zásadu výlučně platnou. Víme již, že z variantu instrumentální dohrávky rejdováku povstala samostatná píseň „Nic nedbám" (EN. 479). Podobně s varianty písně „Když se milý na vojnu bral" (EN. 306) setkáváme se jako s druhými díly písní „Kdyby moje milá samé pentle byla" (EN. 258), „Jetelíčku jeteli" (EN. 216) a „Jedna hodina s půlnoci bila" {EN. 197). — Zajímavý jest i příklad následující: ve sbírce Rittersberkově z r. 1825 nalézáme jakožto č. 60 ke slovům „Když jsem jel do Prahy pro hrách" pěknou, karakteristickou melodii, u Erbena pak její poněkud již slabší variant s textem „Pověz mně, Vavroušku" (EN. 545). Text starší (Když jsem jel) však v dobách Erbenových nezpíval se již na celý tento nápěv, nýbrž (EP. 416) toliko na druhý díl jeho, nebo lépe řečeno na téhož variant, totiž nápěv jinak i se slovy „Což pak mě má milá neznáš ?" (EN. 83) zpívaný. — První čásť taneční melodie du-dácké „Vem ty si mne nebo nevem" (EN. 719) slouží písni „Když jsem já šel k Táboru" (EN. 275) za první díl, po němž pak následuje nová myšlénka jakožto díl druhý. V nápěvu však „A já pořád kdo to je?" (EN. 19), je pořádek obrácen: onen druhý díl stal se zde prvním a onen první druhým; jen repetice druhého dílu odpadla a místo ní opakuje se díl první, čímž píseň nabývá tvaru třídílného.

Na konec ještě několik slov o jedné z nejmladších písní lidu našeho: „Horo, horo, vysoká jsi" (EN. 131). Proto, že uvádí se jméno jejího původce,*) nepřestává býti píseň ta lidovou. Tvrzení často se vyskytující, že anonymnost jest karakteristickou známkou poesie a hudby lidové, dlužno vyložiti v ten smysl, že skutečně sice o původcích písní lidových jen zřídka míváme zprávy: ale příčinu toho musíme hledati ne ve zvláštní povaze umění lidového, nýbrž v jakési naivní netečnosti proti osobnostem tvořících umělců vůbec, jež v lidu zejména venkovském má hluboké kořeny. Vidí-li prostý venkovan chrám, jenž mu imponuje, v chrámě pak obraz, kterému se obdivuje, a slyší-li hráti a zpívati mši, jejíž zvuky mu lahodí, sotva ptá se po jménu architekta, malíře, skladatele, nýbrž chválí, co chvály hodným se mu zdá, a nanejvýš chce věděti, čím ná-