kladem chrám byl zbudován, kdo obraz na oltář věnoval, kdo na kruchtě hraje a zpívá. A nejinak chová se i naproti písním svým. Slyšel třeba sám improvisaci, a zná improvisatora, také slova i nápěv si zapamatoval a vlastním zpěvem pomáhá je snad šířiti; avšak píseň sama jeho i posluchačstvo více zajímá, nežli písničkář, ona tudíž spíše má za signaturu místo a kraj, z něhož pošla nebo jakýkoliv jiný, nahodilý příznak zevnější, nežli osobní jméno nějaké. A tak tvůrcové písní lidových časem úplně bývají zapomínáni a toliko vzácná náhoda, ze které umí těžiti literární historik, je s to zachovati to neb ono jméno budoucnosti. *)

Než vraťme se k nápěvu „Horo, horo, vysoká jsi". Patří k našim nejkrásnějším a na pohled je dosti isolován, skoro jako napěv nějaké písně umělé — ale povstal jinak, nežli ostatní nápěvy lidové? Zde pomáhá nám zase sbírka Rittersberkova, jejíž č. 189. začíná takto:

Zdaliž naivní improvisator, jenž na jazyku měl novou píseň o milé za vysokými horami vzdálené, podobností slov písně staré: „Hory, kopce, černý les, neviděl jsem mou panenku ještě dnes", nebyl bezděčně, takořka mechanicky přiveden k tomu, že pro první verš svůj („Horo, horo, vysoká jsi") užil také melodických kroků oné staré písně, přizpůsobiv je ovšem rhythmické povaze nových slov svých? Verš druhý („má panenko vzdálená jsi") s prvním se rýmující, opakoval pak na tutéž hudební myšlénku, jenom že ve vyšší poloze a s nepatrnou změnou nutně z toho plynoucí, verš třetí („vzdálená si za horama") zazpíval si na dvoutaktí z nápěvu „Koulelo se, koulelo" (EP. 172; EN. 139), na které připadají tam v několika slokách vždy slova „můj milej je daleko",