Při svatbách brává se kmotr ženichův nebo nevěstin za „smluvčího", kmotra za „starou svatbí". K vyjednávání o svatbách, prodejích, roz-rozličných svárech a smírech béře se vždy kmotr a rádo se jeho slova uposlechne. — Děd a bába nebrávají se za kmotry, svobodní též zřídka kdy, ženich s nevěstou však velmi rádi. Jména křestná dávají se nej-častěji dle kmotrů, ač tito zvláště při prvním děcku rádi ustupují, jména po rodičích navrhujíce. Do vínku dávají kmotři peníz, zaoba-lený v svatý obrázek, obyčejně patrona, jehož jméno děcku se dá nebo patrona kmotrova. Vínkový peníz zámožnější děcku uschovají, chudší pak zakoupí mu něco a výtěžek patří jemu, na takovou věc pak prý má děcko vždy štěstí. Tak na příklad mi chalupnice jedna, mající vždy pěkné husy, vyprávěla, že proto má na husy štěstí, že jí hned malinké za vínkový dvourenčák matka pět housat koupila, od nichž plemeno že posud udržuje. Též lněné semeno rádi za vínkový peněz kupují.

Nemanželskému děcku nebrávají kmotrův, to zastane bába, ať jest hoch nebo dívka. Často přihodí-li se taková věc ve větší živnosti a dcera se pak provdá za jiného než otce svého děcka, zůstane toto na živnosti u děda a nastupující později hospodář převezme povinnost děcko vychovat a na řemeslo mnohdy vypravit; někdy se mu i podíl ze živnosti určí, jenž se matce jeho z věna strhne. Pohlíží se vůbec na takový přestupek velice shovívavě a vdá-li se dívka a přivede si v nový domov nemanželské děcko, tu ovšem se přísně odlišuje od dětí druhých, ale pouze rčením: „To není od tohodle táty"; ostatně vychová se stejně a mnohdy i od otčima podílu dostane.

Začasté mají lidé známost více let a třeba kolik dětí, než poměry dovolí, by za sebe se vzali a pohlíží se na takové poměry bez příhany, milenec dívčin chodí pomáhat s prací rodičům jejím a ona navzájem jeho. Libují si v takovýchto poměrech, díce, že jsou svoji a že se o živobytí nemusí přece pro sebe starat, ovšem když pak se vezmou, tu nastává starost: „Když místo dvou, hned více krajíců krájet třeba."

Nehezké poměry bývají také v rodinách, kde mají tak zvanou „železnou krávu" v domě, totiž nějakého mrzáka nebo blbce, jenž k oženění neb samostatnému živobytí vůbec není; takovýto bývá mnohdy trýzněn a odstrkován, zvláště není-li již ku práci schopen. Někdy přece možno vésti lidi takové k práci; říká se o nich, že jsou „dobro-hloupí". Zůstane-li svobodný syn neb dcera v živobytí ať větším ať menším, nemívá též mnoho dobrého, o takového svobodného výměnkáře prý je co stát jen pro ostudu v stavení, říkávají.

K rodičům chovají se děti poslušně, mluvíce o nich, říkají v třetí osobě, „oni" byli, šli, mlátijou, perou atd. O zemřelých i jiných mluvíce neopomenou nikdy přidati nebožtík, nebožka, Pán Bůh jim tam odpusť; dokládajíce se výrokem některého zemřelého, říkávají