na př.: „Nebožtík tatínek, Pán Bůh jim tam odpusť, dělali to tak a tak, však jsou tam na pravdě a my zde na křivdě."

Ruce líbají rodičům jen při zvláštních příležitostech, jdouce na delší čas z domu a přicházejíce, pak jdouce ku zpovědi a odprošujíce, na dobré jitro neb dobrou noc nečiní tak, není to ve zvyku. Svátky rodinné drží se dosti, odrostlé děti přinášejí rodičům též „vaznýho", obyčejně pečivo, kávu, cukr, kořalku, též kmotrům; za zemřelé dávají v den jich jmenin na mši svatou neb aspoň na modlení. I ve výroční dny svatební chodí rádi do kostela.

Lidé již stejně se nazývají, „jmenovci", rádi uzavírají přátelství, je prý pak upřímné, vůbec se více mezi sebou svobodní i ženatí nazývají jmény křestnými než příjmením.

Rodičům říká se: tati, mami, vyprávějíce o nich však: maminka, tatínek, leckde slyšeti „fotr"; prarodičům: dědeček, bábička; tchánům: pantatík, pajmáma. — Oslovení strejček, tetička užívá se v menších živnostech i od čeládky k hospodářům; řekne-li se však „náš strejček, naša tetička" značí to krevné příbuzenstvo.

Pojmenování neteř neb synovec se neužívá, říká se: Od bratra, od sestry syn neb dcera. Sestřenica neb bratranec jest již obvyklejší, „jsme sestřiňata" jest zhusta slyšeti. Švagře, švagrová se užívá všude.

Dají-li rodiče vystudovati syna na kněze, přestávají mu tykati, jmenujíce ho „velebný pane" neb „pane synu".

Z tohoto oboru máme souborné knihy skoro výhradně od cizinců, H. G. Gräve, K. H a u p t a, W. von Schulenburga a E. Veckenstedta; jedinou výjimku činí sbírečka H. Jordanova. I větší studie pocházejí většinou od těchže cizinců a od Dra. H. Máchala i Ad. Černého; z Lužičanů psali podobné studie H. Jordan, K. A. Jenča J. B. Šołta.

V knihovně zhořelecké společnosti nauk nacházejí se, tuším, dvě rukopisné sbírky pověstí atd. z obou Lužic. Jedna z nich byla založena lužickým akademickým spolkem ve Vratislavi počátkem to-