Lidové povídky o panovníkovi, povolaném od železného stolu.

Ačkoliv nelze tvrditi, že Dalimil čerpal pověst o Přemyslovi z lidového podání, přece máme narážky, že v lidu byla dobře-známa. Obyvatelé Stadičtí pokládali se přímo za potomky Přemyslovy. Tak Dalimil sám svědčí, *) vykládaje prostopášný život Václava I., jakmile byl na království posvěcen, styděl prý se za svůj rod. Kázal ze Stadic rod svůj rozehnati a tu veškeru ves Němcům dáti.

Podruhé po smrti Rudolfa I. prý Tobiáš z Bechyně radil uštěpačně pánům českým, aby poslali mezi sedláky do Stadic pro plnokrevného krále.**) Z obou případů patrno, že i ti, kdo se původu rodu Přemyslovského posmívali, přiznávali, že pověst obecně je uznávána. Z pozdějších let soudíme z jmen králů českých, Přemysla Otakara I. a II., že praotec rodu byl v živé upomínce; a z toho, že teprv otec Karla IV. zasáhl svémocně v práva obyvatelů Stadických, zdá se, že v době předchozí práva ta panovníky českými byla uznávána. Dalimil sám pak je svědectvím, jak u šlechty české pověst byla vážena. Silněji však ještě zkvetla za Karla IV.

Karel IV. veden byl ideou po založení silné moci královské v Čechách na základě českém a křesťanském. Proto vyhledával staré obyčeje, obnovil korunovační klenoty a hleděl si všeho, co připomínalo staročeskou moc a slávu. Aby povznesl vážnost k rodu Přemyslovskému, staral se též o pověsti, kolující o jeho původu. Stará práva Stadických novou listinou z r. 1359 znova potvrdil. Podotýká v ní, že otec jeho porušil jich vyhrazené svobody, dav je v poddanství Jindřichu z Lipé. On však znovu zbavuje je všech břemen a vymiňuje pouze, aby lísku, vyrostlou z otky Přemyslovy, pečlivě střehli a všechny oříšky z ní donášeli jemu a jeho nástupcům v království českém.***)