poznání, že není to jen přítomnost, která na př. u nás dává ráz nynějším poměrům, že nejsou to jen stavy přítomné, které daly vznik naším touhám, naším snahám, ale že ten, kdo správně pojati chce to, čím nyní jsme, musí znáti minulost, někdy bližší, někdy vzdálenější. A v studiu minulosti přijde se pak snadno až ke hranici, kterou se dělí historie od praehistorie a ještě dále do dob pravěkých, jež jsou předmětem studia archaeologie a anthropologie předhistorické. A tu leckdy tyto vědy mnoho mohou pověděti. Tak se věc má na příklad v otázce o tom, v jaké míře jsme my Slovany.

Užším úkolem archaeologie jest tedy: přispěti k poznání vývoje kultury vlasti a svého národa.

Předhistorická archaeologie jde však dále. Nejen historie vlastního národa je archaeologovi předmětem. On dobře cítí, že historie tato je jen částí historie lidstva, s kterou je svazky nerozlučitelnými spojena, že nelze porozuměti části bez porozumění celku. Tím jest veden k studium obecné praehistorie a k studiu primitivního stavu lidstva vůbec. Co se tu otevírá nových světů, když jdeme v minulosti dále až k počátkům lidstva!

Používajíc v práci výsledků, ku kterým přišla celá řada jiných věd, přidává k tomu své vlastní výzkumy a sestavuje celkový obraz počátků lidstva. Není předmět sám svým obsahem a rozsahem hoden vědy samostatné? Při nynější dělbě práce a při tom, že archaeologie pracuje zcela zvláštními svými methodami, zajisté. Navzájem pak tento ucelený přehledný obraz, jak lidstvo vzniklo a jak se počalo rozvíjeti, přináší neskonalé služby filosofii, přírodozpytu, theologii a jiným vědám a pomáhá tak platně na skutečné základy stavěti náš názor světový. Uvedu aspoň jeden příklad. Jak změnila náš světový názor theorie vývojová, zejména tam, pokud se týká člověka, netřeba ani rozváděti. Jedná se tu o počátky lidstva, jeho kolébku, tvar a podobu prvotního člověka, jeho předchůdců atd. A může na otázky tyto dáti někdo platnější odpovědi než geolog a praehistorik?

Nezapomínejme dále, jak jest důležitá praehistorie pro obecný národopis vůbec. Ovšem i na opak. Jedna věda neustále pomáhá druhé. Methoda srovnávací slavila tu triumfy. Život lidstva evropského v praehistorii vidíme ještě z největší části v životu primitivně žijících národů, obecně t. zv. divochů. Zdá se býti nepochybné, že jsou to u celého lidstva jedny a tytéž zákony myšlení, které hlavně působí prvotní stejnost kultury, a jen právě vnější vlivy různého prostředí, podmiňující různé potřeby a prostředky pozměňují tento rovnoměrný, z vnitřních zákonů vyplývající stav na určitých místech, a působí individuální kultury jednotlivých národů. Základ však je všude stejný. Tím způsobem praehistorie mnoho vykonala a vykoná ještě pro ethnografii a zase naopak.

To jsou věci, které praehistorii umísťují právem nejen mezi vědami — vědou je každé zkoumání, které jde určitou správnou me-