hodou za jistým cílem — ale mezi vědami důležitými, a její cena nespočívá jen v obecné přízni kruhů nejširších, ale v tom, že pomáhá skutečně platně luštit záhady, které v moderní době nejvíce zajímají náš názor světový.

Práce české archaeologie nese se především k prvnímu úkolu. Běljajev nedávno správně pronesl, že archaeologie je věda přede všemi jinými národní.*) Je to správné, ale chybno by bylo toho vysuzovat, že se má archaeolog věnovati jen a jen archaeo-logii své vlasti a jiné země nestudovat. Nicméně je zjev ten tak obecný a leckde tak citelný, že mu chceme věnovati nejdříve několik slov.

První výtka, kterou dlužno činiti valné části dosavadních prací archaeologických, je ta, že jsou zakládány na příliš úzkém stanovisku. Popisuje a studuje se jen to, co je domácí, na př. české, aniž by bylo dostatečného rozhledu po tom, o čem se ví mimo hranice země. A právě v tom rozhledu mohli bychom velmi dobře vynikati i nad pracovníky velikých národů bohatě nadané. My, kteří žijeme v státě, který nás nutí učiti se jazyk německý, kterým příbuznost rodného jazyka popřává zároveň porozuměti snadno ostatním jazykům slovanským, kteří jsme nuceni učiti se francouzsky a anglicky proto, poněvadž nemáme, jako na př. Němci, překladů důležitějších prací z těchto jazyků, máme tímto polyglottismem velikou přednost před Francouzem, Angličanem, Němcem, kterým všem dostačí znalost mateřského jazyka, vlastní literatury k úplnému vzdělání.

Je často úžasno pozorovati, jak odborníci v jedné vědě neznají to, co zahraniční jich soudruhové vykonali. Měl jsem příležitost pozorovat téměř úplnou neznalost německé literatury, německých prací u badatele francouzského, jinak velmi bystrého a vynikajícího. Ovšem že mu francouzská literatura sama poskytla již vzdělání, které na př. česká naše literatura nikdy nemůže poskytnout. V tom tedy může být naše sila. Jsouce nuceni znáti cizí jazyky, nepoměrně snáze rozšířiti si můžeme obzor toho, co se dosud vykonalo, nežli mohou činiti členové národa velikého, kterým stačiti musí obyčejně jen to, co jedna nebo dvě literatury poskytnou. Francouzi na př. a Němci o slovanské archaeologii mají znalost velmi chatrnou. Zde je žírné pole otevřeno pro členy malých národů. Čech přirozeně obeznámí se brzy s archaeologii své vlastní země, polské věci jsou mu úplně přístupny, rusky se snadno naučí, německá literatura nám je otevřena a po ruce, francouzská aspoň v překladech; ale aby se dospělo tohoto stupně, musíme pracovat, musíme studovat nejen věci české ale i práce cizí.