dává převahu rodu tvrdého čili dur. Ba sedm nápěvů — tedy málem polovička — odpovídá celým rázem svým našemu dur, třeba formálně některé z nich zakládaly se na stupnicích církevních (mixolydické, frygické). Pět melodií končí tonikou (čísla 5, 6, 9, 11, 12), ostatní dvě tercií (číslo 3. a 4.), kterýžto poslední závěr, jak známo, podnes v písních lidu je dosti oblíben: ve sbírce Erbenově více než 5% všech nápěvů končí tercií. Jiných sedm starých nápěvů našich (č. 2, 7, 8, 10, 14, 15, 16) zakládá se na církevních tonech našemu moll více méně blízkých, ač někdy i ty pro moderní sluch vyznívají v posledních taktech jako dur s terciovým závěrem. Konečně dvě písně (č. 1. a 13.) toliko zakončením svým (aeolickým nebo dorickým) náležejí rodu měkkému, jinak pohybujíce se na harmonických základech našeho dur. Při-beru-li pak k tomu ještě ostatní lidové nápěvy XVI. století, jež jsem zjistiti mohl, poměr číselný tím více na prospěch rodu tvrdého se kloní: málem 3/5 náležejí rodu tvrdému (neb církevním stupnicím příbuzným), 2/5 pak rodu měkkému. Mezi písněmi sbírky Erbenovy ovšem rod tvrdý má převahu mnohem větší: jeví se na 85,5% nápěvů, kdežto na rod měkký připadá toliko 14,5%.

Z toho plyne nám důležité poučení. Že moll nikterak ne-karakterisuje naše české nápěvy lidové, ví u nás již každý, třeba zde onde ve spisech cizích ještě se vyskytá onen tradicionalní omyl. Ale zde máme číslice před sebou, které dovolují nám vysloviti, že pokud sahají naše vědomosti, moll rozhodnou převahu v našich písních nemělo, že vliv kdysi tony církevními způsobený nikdy nedovedl rod tvrdý přemoci, ba že nyní, ovšem v plném souhlasu s veškerým rozvojem hudby umělé, moll takořka ustoupiti musilo. Podle zkoušky, kterou jsem s několika sty moravských nápěvů (ze sbírky Sušilovy) učinil, i ony většinou — ač nevelkou — náležejí rodu tvrdému.

Avšak dosti rozšířená jest u nás domněnka, že staré písně naše co do harmonického rázu svého naveskrz podobaly se církevním chorálům, že v tom jakýsi podstatný rys slovanské povahy setkal se s mocným vlivem hudby církevní a že zejména za věku XV. a XVI. v lidu českém panoval nesený zpěv nálady tklivé, melancholické a pohybu i rhythmu vážného, volného, podobný asi dumkám ukrajinským, až pak stol. XVII. počínaje moderní hudba umělá z jihu a od západu přišlá vnesla do písní jeho moderní dur, čilejší pohyb a rhythmus, lehčí mysl, slovem ráz jaksi světáčtější. Že moderní hudba nebyla bez vlivu na náš zpěv lidový, je jisto a já nejméně bych to chtěl popírati po tom, co dříve pověděl jsem o významu hudby chrámové a taneční pro rozvoj nápěvů lidových. Ale vliv onen nesmíme si vykládati tak, jako by v něm živel lidovému umění našemu cizí a nepřátelský byl potíral původní domorodý zpěv český. Naopak: k onomu mohutnému pře-