vratu uměleckému, jehož výsledkem je moderní hudba, nemálo přispělo též umění lidové, hlavně světskými písněmi a tanci svými, z nichž jednak převaha přirozeného rodu tvrdého, jednak přísná periodičnost stavby rhythmické přecházely do vyšších umělých forem hudebních. Ne tedy pouze vnitřní potřeby hudby umělé samotné (mezi těmi zejména stálé vzmáhání se chromatiky v polyfonii) způsobily nenáhlé vytlačení církevních tonů ze světské hudby a vítězné opanování jí oběma moderními rody dur a moll, ovšem s rozhodnou převahou prvního: nýbrž zároveň a stejnou měrou k tomu přispívala i hudba lidu, která — alespoň u národů za věku XVI. a XVII. v popředí ruchu hudebního stojících — v příčině té byla živým příkladem a vzorem neodolatelně působícím.

Také v českém zpěvu lidovém patrně vládlo původně dur, jež vlivem středověké hudby církevní mohlo sice býti do jisté míry upozaděno, nikoli potlačeno, ale ihned zase k plnému životu se vracelo, když vliv onen následkem hnutí moderního začínal ochabovati. Dur století XVII. a XVIII. jeví se nám tedy spíše jako živel přátelský, spřízněný, jenž vlastní povahu českého zpěvu lidového posilnil a osvěžil, a tudíž od lidu nad míru sym-pathicky přijat byl. Tato stránka naší hudby lidové — o jiné zde nemluvím — nemůže tudíž nikterak pokládána býti za úpadek rázu národního, jest naopak jakousi renaissancí, restitucí tohoto rázu — způsobenou ovšem přispěním i činitelů cizích.

Zvonař ve svém pojednání v „Obrazech života" (1859) již zcela jasně k tomu poukázal, že „nejstarší kostelní písně, které mimo vliv římského chorálu složeny byly, jsou v dur", že moll našich písní nelze odvozovati z hudební povahy slovanské, nýbrž z římského chorálu, jenž „kdekoliv se vyskytl, musil s přirozeným citem lidu zápasit, aby se ve své ryzosti udržel" (str. 309). Arci, jak jinde Zvonař praví, během časů prý „mysl česká římským zpěvem tak se naplnila, že se stal duch římského zpěvu jejím majetkem v pravém smyslu slova, jelikož přešel, abychom podle pořekadla mluvili, v tuk i krev národa" („Slavoj" I. str. 4.), a se stanoviska toho (v „Obr. života") rozeznává dvě skupiny nápěvů lidových: „V jedněch vane mužnost, jakási drzost v dobrém smyslu slova, odhodlanost i otrlost; v druhých zcela opak toho: někdy neobyčejná něžnost, rozmar, jakási rozvázalost i veselost. První jsou v moll-tonu a mají nejvíce charakteristický rhythmus, druhé jsou v dur-tonu a mají dílem obyčejný, dílem vybraný rhythmus. První náležejí starší, druhé novější době."

Zde celkový obraz historický je zajisté správný; ale dvě věci zasluhují býti dobře uváženy. Předně jest mylné Zvonařovo předpokládání, jakoby naše dur vůbec bylo jedinou přirozenou soustavou hudební: „Pravý moll-ton (čteme opět v „Obr. života") jest prostému člověku tak nepřirozený a nepřístupný, že buď nikdy