str. 356
Dějinný rozvoj hudební stránky lidové písně české za celou tu dobu, po kterou jej sledovati můžeme, byl nepřetržitý, organický; vlivy živlů cizích, především římského chorálu a celé soustavy církevních tonů mocně do něho zasahovaly a zůstavily po sobě značné stopy, ale náhlých převratů, které by nápěvy byly na dobro a na vždy odcizily původní povaze jejich, neshledáváme v něm. Nastává ovšem otázka: smíme spoléhati na nějaké věcné znaky stáří nápěvů i tam, kde určitých dat historických, t. j. starého zápisu notového nebo alespoň podobnosti s nápěvem nepochybně starým se nedostává, kde tedy před sebou máme toliko melodii samotnou, do moderní sbírky přímo z úst lidu přijatou? Odpověď na tomto místě do podrobností pouštěti se nemůže; naznačení však zásad nejhlavnějších jest nezbytné.
Text buď obsahem svým nebo i mluvou někdy poukazuje přímo k některé době minulé; kdy smíme nápěv písně takové považovati za původní, tedy přesně současný s jejím textem? S velkou pravděpodobností zajisté především tenkráte, když ani text nezpívá se nikde na jinou melodii, ani melodie nevyskytuje se nikde s jinými slovy — ovšem s vyhrazením, že s hudebního stanoviska nelze činiti žádnou positivní námitku. Pravděpodobnost ta valně se nezmenšuje, jestli k témuž nápěvu sice textů více, ale náležejí-li neb mohou-li alespoň náležeti všechny téže době. Jinak, to jest zpívá-li se na jeden nápěv vedle starého textu i text novodobý, anebo patří-li k témuž textu dvě rozličné melodie, nezbývá než posuzovati stáří nápěvu dle znaků hudebních. Nikdy však nesmíme zapomínati na to, že sebe určitější historické datum v textu obsažené nezaručuje nám ještě totožnost písně nyní zpívané s písní původní; vždyť zhusta to, co se nám zachovalo, jest jenom variantem starého originálu.
Ze znaků hudebních na prvním místě stojí tony církevní. Světská píseň na př. s nápěvem rozhodně dorickým nebo lydickým nebo mixolydickým buď vznikla více méně samostatně v dobách, kdy soustava církevních tonů ovládala ještě hudbu umělou a tím nepřímo účinkovala i na zpěv lidový, tedy nejpozději v stol. XVII., buď nápěv svůj vzala si ze staré písně duchovní v dobách pozdějších. Avšak jest na bíledni, že pravděpodobnosti případu druhého během asi posledních 200—250 let stále ubývalo. Tradice mohla» starocírkevní melodie i mezi lidem zachovati jakožto písně du-
ulehčují nám pojímání .... Nezdaří se nám zapamatovati si píseň tak snadno . . . Každým tonem vzrůstá jediná, souvislá myšlénka, která se článkuje toliko jednotlivými, dlouho vydrženými tóny" (str. CXXVI). Karakteristice té neodpovídá obecná povaha lidové písně v Čechách« ze žádné nám známé historické doby; a k předpokládání, že odpovídal jí veškerý zpěv lidu našeho v dobách předhistorických, pohanských,. nemáme dosud věcných důvodů positivních.
