chovní až do našich dnů — ale pramenem pro zpěv světský přestávaly nápěvy ty býti tou měrou, kterou se ve všech odvětvích hudby umělé do popředí dostávaly oba rody moderní, dur a moll. S druhé strany zase počítati sluší s tím důležitým faktem, že mnohé melodie, původně na základě církevních tonů složené, během časů přizpůsobovaly se nynějším stupnicím, tak že změnami třeba, nepříliš velikými důležitý znak stáří jejich úplně nám zmizel.

Že zvláštní některé obraty a ozdoby melodické nebo formule-závěrné, o nichž bezpečně víme, kdy ujaly se v hudbě umělé, dnes však jsou snad již dávno neobvyklé, a tudíž mohou býti považovány za terminus ante quem non, někdy dokonce i za terminus post quem non, bývají vítaným pokynem při odhadování stáří nápěvů, rozumí se samo sebou. Ale ani zde nejsme zbaveni nejistoty: nápěvy v ústech lidu nezůstávají neporušeny, ba někdy po stoletích nevelkou změnou nebo přídavkem malým vzniká variant písně prastaré, jenž jest rázu docela moderního. Pečlivý a střízlivý rozbor lidových písní našich s tohoto stanoviska, jenž vedl by k odlišování změn a přídavků od původních rysů melodických a tím alespoň při některých typech dopracoval se útvaru nejstaršího, zdá se mi býti nejbližší úlohou naší hudební folkloristiky.

Co do rhythmu jest ovšem nepochybno, že nápěvy bez přísně odměřené a přehledně souměrné úpravy taktové, jakož i celkové stavby, tedy písně, které slova svá přednášejí s jakousi rhythmickou volností,*) více deklamatorně, na způsob starého chorálu římského, náležejí dobám starším a nejstarším. Za posledních století nápěvy takové ani mezi lidem nevznikaly, ani jím odt jinud bez proměny nebyly přejímány. Z toho arci neplyne nikterak,, že nápěvy s určitým rhythmem a s prostou průhlednou symmetrií taktovou i architektonickou nemohou náležeti době staré: písně, jež na př. k tanci se zpívaly, zajisté takovými bývaly za všech časů.

Vidíme tedy, že v největším počtu případů žádné kriterium stáří nápěvu nerozhoduje samo o sobě; soud jen poněkud bezpečný musí se opírati o shodu více znaků souhlasných. Že za okolností takových poznání třeba nepříliš velké řady lidových nápěvů nepochybně starých nabývá zvláštního významu i pro historii písní v moderních sbírkách obsažených, jest ovšem přirozeno, a proto — jak svrchu již bylo šíře rozvedeno — zajisté uveřejnění alespoň některých ukázek světského zpěvu českého z XV. a XVI. století nebylo od místa ani zde, kde především běželo o písně v našem století zpívané. — —