se i vyskytuje. Ale zajisté buď zde buď tam jsou to zjevy výjimečné. U nás často dosti veliká váha se klade na takovou společnost nápěvů a ovšem užívá se příležitosti té, aby dle možnosti obhájen byl umělecký majetek lidu našeho. Případy takové jsou nad míru zajímavými příspěvky k dějinám písně lidové, ale napověděl jsem již, že přikládá se jim namnoze váha přílišná. Především bývá velice nesnadno stanoviti neodmluvně chronologický poměr nápěvů, tudíž i prioritu toho neb onoho národa. My Čechové jsme, bohužel, ve veliké nevýhodě zejména naproti Němcům. Tito mají objemné rukopisné sbírky písní světských již z XV., tištěné pak z prvních desítiletí XVI. století; my však kromě několika málo po různu roztroušených zápisů docela nahodilých odkázáni jsme na pracné shledávání světských nápěvů mezi písněmi náboženskými, a nejstarší sbírka nápěvů našich, Rittersberkova, pochází už z tohoto století. A přece o tom, že lid náš mnoho zpíval i za dob nejdávnějších, pochybnosti není; nedostává se nám však, abych tak řekl, právoplatných listin, jimiž bychom ten neb onen nárok svůj před soudem mohli formálně dokázat.

To platí ovšem vzhledem k cizím nápěvům nejenom lidovým, nýbrž i umělým. Právě proto však v otázkách podobných dvojnásob doporučuje se opatrná střízlivost. Především nikdy nesmíme zapomínati, že kromě přímého přisvojení si nápěvu jest zde ještě dvojí možnost: jednak společný pramen, z něhož čerpali jsme i my i jiní, jednak i společný výsledek, k němuž dospěti lze zároveň ze dvou rozličných stran, a to docela samostatně, nezávisle, tedy nahodile. Rozhodovati bez spolehlivých dat chronologických, která právě z těchto tří možností je příčinou shody nápěvů, bývá někdy velmi nesnadné. Víme-li na př., že Haydn kdysi ve službách hraběte Morzina trávil nějaký čas v jihozápadních Čechách, a nalezáme-li pak ve finale .jedné z pozdějších symfonií jeho (v 7. londýnské, D-moll) thema našeho „Okročáku" (EN. 451), jehož jediný text Erben (EP. 139) měl z Klatovska, a je-li thema to dokonce u Haydna podáno s prodlevou dudy přímo napodobující — pak arci je pravděpodobnost největší, že máme zde před sebou reminiscenci na českou píseň lidovou. Podobně má se to asi s leckterým motivem písním našim blízkým, jejž nalézáme u Glucka, zejména v jeho baletech; i zde jsme oprávněni předpokládati jakýsi ozvuk z dob mládí mistrova. Ale mnohem složitější stává se záhada na př. u Mozarta. Je známo, že je značna podobnost mezi kavatinou Figarovou „Se vuol ballare signor con-tino" a českou písní „Pane bratříčku, dobrej den" (EN. 495); často k tomu bylo již poukazováno. Možnost, že Mozart český nápěv lidový poznal ve Vídni, nežli ještě poprvé Prahu navštívil, aby zde byl svědkem nadšení, které v obecenstvu pražském vzbudila jeho „Figarova svatba", nelze sice nikterak upírati. Avšak