v německém pak (mimo zápis nejstarší) dobou lehkou. Ostatně mezi českými nápěvy lidovými XVI. století, pokud jsem je zjistiti a s německými porovnati mohl, dosud jen tuto jedinou píseň nalezl jsem společnou Čechům a Němcům; o známé písni XV. stol. „Innsbruck, ich muss dich lassen", dle níž se u nás zpívala nábožná píseň „Světe, s tebou se loučím" (1583), sotva asi lze tvrditi, že by byla žila v ústech lidu českého, ovšem s textem českým.*) Třetí podobný případ v oboru světském (do něhož na příklad nepočítám zde „In dulci jubilo") se mi dosud nevyskytnul, z čehož soudím, že úspěšná recepce německých písní lidových byla u nás tehdy dosti sporá.

Pohlížíme-li pak na souhrn českých nápěvů lidových jako na celek a tážeme-li se po charakteristických zvláštnostech jeho, zajisté nebudeme zvláštností takových hledati v tom, co zpěvy našeho lidu mají společného s celou západní hudbou křesťanskou, t. j. v hudební soustavě, v rodech a stupnicích. Celkem melodie jsou diatonické; chromatické tony v nich mívají obyčejně jenom význam ornamentální. Tolik zdá se mi však býti nepochybno, že procento nápěvů původu instrumentálního v písních našich je tak veliké, že opravňuje nás k tomu, abychom v této neobyčejně velké závislosti lidového zpěvu českého na hudbě nástrojové spatřovali jeden z čelných znaků jeho celkové povahy; vždyť znakem tím liší se píseň naše i od rodné sestry své, písně moravské.

Co do rhythmu uvádím, že ve sbírce Erbenově, tedy mezi 800 nápěvů, rhythmus třídobý má rozhodný vrch: náleží mu skoro 60% všech písní (z nich přes 55% taktu tříčtvrtečnímu), něco přes 38% rhythmu dvoudobému (33% taktu dvoučtvrtečnímu), zbytek asi půl třetího procenta připadá na takt smíšený a rhythmus