počátku slov) a tudíž daleký toho, aby délku a přízvuk stotožňoval a delší notu vždy na těžkou dobu taktu kladl, z bohatší rhythmiky dob starších kromě jiných zachránil i tento motiv, jenž u národů* jiných ne-li nadobro, tož alespoň bezmála ze zpěvu lidového vymizel. U nás však (a na Moravě) stojí tak v popředí, že nemalá část nápěvů právě jím nabývá své známé rhythmické svěžesti a čilosti. Někdy dokonce je rhythmus @IO@2@ nebo @IO@3@ přímo duší

celého nápěvu; na př. z 20 taktů písně „V tom Klášteře je tam pivovárek" (EN. 744) má rhythmus ten 11, ze 16 taktů písně „Ty se mně, má milá, nic nelíbíš" (EN. 678) 10, z 12 taktů písně „Vždycky se ptajou" (EN. 761) dokonce 8.

Všechny podobné úvahy potvrzují starou pravdu, že mezi činiteli toho, co nazýváme národním rázem hudby, na prvním místě stojí rhythmus z mluveného slova do hudby bezděčně přenášený. Okolnost, že v češtině nekryje se vždy délka s přízvukem, způsobila ovšem velikou rozmanitost rhythmickou i v nápěvech lidových.. Erben měl jemný sluch také pro tuto stránku našich písní a

nejeden nápěv otiskl v správné, karakteristické úpravě, jejž před tím sbírka Rittersberkova chybným rozvrhem taktovým zbavila nejen zajímavosti rhythmické, ale i českosti. Porovnejme třeba: Erbenovu notaci písně „Čí to koníčky" (EN. 96):

Co do melodie, ba i co do rozměru not oba nápěvy jsou přímo totožné; jenom úpravou taktovou a tudíž povahou rhythmickou od sebe velice podstatně se liší: u Erbena není předtaktí a často vyskytuje se onen češtině vlastní motiv s těžkou dobou krátkou a lehkou dlouhou, slovem nápěv celý má nejrozhodnější ráz český, kdežto u Rittersberka jednak předtaktí, jednak