převládání motivu opačného s těžkou dobou dlouhou a lehkou krátkou ráz ten stírá, ba způsobuje přímo, že celek zní skoro cize, nečesky, asi tak jako příbuzná píseň německá z okolí Jáchy-mova. *) A přece neběží zde o nic jiného, nežli o variant rhyth-mický, o změnu, která leckomu snad na první pohled nezdá se býti dosti závažnou; ale celkový dojem melodie mění se tím nadobro — nový zajímavý doklad toho, že mnohem více na tom záleží, jak lid si nápěvy upravuje a přizpůsobuje, než na tom, odkud podnět k nim čerpá.

Co do formy shledáváme na nápěvech našich taktéž velikou rozmanitost; jsouť zastoupeny všechny menšímu objemu lidové písně svědčící útvary od stálého opakování téže myšlénky hudební, třeba dost chudého to motivu, buď beze vší změny anebo na způsob sekvencí na různých stupních a se změnami nepatrnými až k třídíme písni se střední částí v dominantě. Ostatně modulace v pravém slova smyslu jest výjimkou, a to velice vzácnou, patrně jen vlivem novější hudby umělé způsobenou v případech dosti sporých; řadu nápěvů, které původně zakládaly se na starých stupnicích církevních a dnes zdají se na př. z dur přecházeti do příslušné parallelní tóniny měkké anebo do moll třetího stupně, sem arci nepočítám.

Nejraději česká píseň lidová na konci opakuje první takty své, nápěv takto zaokrouhlujíc. Že tuto stavbu třídílnou**) — ovšem někdy v nejprostších začátcích, někdy zase v dosti vytříbené, členité úpravě — má snad polovice všech nápěvů, ukazujíc pohled do Erbenovy sbírky. Zmínil jsem se o věci té již dříve, abych vyvrátil domněnku, že tato formální zvláštnost jest údělem pouze doby tak zvané úpadkové, kterou míní se obyčejně asi poslední dvě století. Zálibu v opakování začátku na konci nápěvu spatřujeme již na každém čtvrtém nebo pátém nápěvu XV. a XVI. stol., a kdo rozhlíží se po písních sbírky Erbenovy, jež obecně pokládají se za staré, hned na nejznámější z nich, „Osiřelo dítě", nalezne nepopiratelný doklad záliby té. Abych pak uvedl alespoň několik příkladů dalších, při nichž každému čtenáři stačí pouhý