citát bez not, poukazuji k následujícím písním jakožto ukázkám takovéto „třídílnosti" nejprostší: „Já mám koně, vrané koně"; „Letěla husička, letěla s vysoka" (EN. 346); „Pod dubem, za dubem"; „Sil jsem proso na souvrati". Příklad rozšíření prvního dílu ne pouhým opakováním úvodního thematu, nýbrž přenesením jeho na jiný stupeň viděli jsme již při písni „Horo, horo, vysoká jsi"; podobně vede si nápěv „Měla jsem chlapce, nemám nic" nebo „Když jsem plela len" a m. j. Někdy druhá část utvořena jest prostě z druhé polovice dílu prvního, tak že na celý nápěv stačí vlastně dvě myšlénky hudební, s nimiž nanejvýš docela podřízené změny se podnikají. Forma ta, v lidu našem patrně zvláště oblíbená, má tudíž základní schéma: a, b; b, b; a, b, obyčejně s repeticí části první. Sem patří na př. „Ančičko z Tejna"; „Až já odtud pryč pojedu"; „Hněvej ty se na mne nebo nehněvej" ; „Hrály dudy u Pobudy"; „Mně se, mně se, mně se, mně se všecko zdá"; zmíněný již okročák „Nechoď tam, pojď rač k nám" (EN. 451 ; rovněž jak jiný okročák EN. 778); „Nejsi, nejsi, jak jsi se dělala" ; „Vem ty si mne nebo nevem" (EN. 719) atd. — Písní, v nichž na konci nic z první části se nevrací, části následující pak jsou úplně samostatné, nové proti první, je mnohem méně; „Kdo to chodí po hřbitově"; „Kdybys měla, má panenko, sto ovec"; „Měla jsem holoubka" a „Uz mou milou do kostela vedou" mohou sloužiti za příklad.

O deklamaci českých písní lidových panuje předsudek, jímž křivdí se jim více, než zasluhují. Kdo nespokojuje se těmi několika nápěvy, jež se mu náhodou namanou, nýbrž sbírkou Er-benovou pozorně se probírá, shledá, že počet písní dobře deklamovaných je dosti značný. Hned v prvním stu na př. najde dobrou třetinu nápěvů v příčině té buď docela bezúhonných nebo jen malým nějakým pokleskem porušených, tak že by valné většině našich písní umělých mohly býti vzorem. Že u jiných národů zpěv lidový má deklamaci o něco lepší, nelze popříti. U těch však od století umělá hudba ve všech oborech dobrého přízvuku byla dbalá a tím blahodárně působila i na vkus lidu, kdežto u nás jednak zpěv umělý za starších dob příliš málo pěstoval se jazykem českým, jednak neustálenost prosodických pravidel i v básnické literatuře naší citelná v dobách pozdějších zanechala smutné stopy jak v překladech textů cizojazyčných, tak v původních skladbách hudebníků českých. Teprve během posledních dvou desetiletí vydobyl si přízvuk uznání svého přirozeného práva, v theorii nyní již dosti všeobecně, v praxi alespoň od některých skladatelů důsledně a vědomě, od ostatních pak do jisté míry, ovšem nestejné, ale stále rostoucí, šetřeného. Za takových poměrů je pochopitelnou že lidový zpěv náš, odkázaný na pouhý, řekl bych: elementární cit pro deklamaci hudební, ve věci té je dosti nestejný.