Předchozí 0370 Následující
str. 367


Jsem ostatně přesvědčen, že v nejednom případě i Erbenovu notaci možno ještě opraviti vzhledem k deklamaci, zejména při nápěvech staršího původu, v nichž takt třípůlový (nebo šesti-čtvrteční) neprávem přeměnil se (ať již v podání lidovém nebo v rukou sběratelových) na dva tříčtvrteční (nebo na tři dvou-čtvrteční). Než dále ještě spouštěti se do věci té bylo by zde nemístné. Jestliže tato rozprava vůbec z velké části jen naznačuje a čtenáře k dalšímu pozorování a zkoumání vlastnímu po-bádá, dvojnásobně platí to o těch partiích jejích, které zasahují do podrobností hudebních, jichž zevrubnější projednání vyžadovalo by rozsáhlý apparát příkladů notových. Chci tudíž kapitolu o deklamaci zakončiti poukázáním k malému výběru z těch nápěvů našich, které slova svá nejenom prosodicky správně *) rhythmisují, nýbrž jsou přímo vzornými co do nenucené, přirozené plynnosti a lehkosti, některé však i co do všelikých jemných, výrazných detailů, které by i modernímu skladateli umělému nebyly k necti: „Až ty půjdeš k nám" (EN. 46; zejména na konci stupňování


*) Samo sebou se rozumí, že se zvláštnostmi jistými, které jeví přízvuk všední mluvy lidu, setkáváme se i v nápěvech. Běží zde hlavně o to, že právě tak jako v češtině vůbec předložka s jménem svým splývá v jednu rhythmickou skupinu, na jejíž první slabice, tedy předložce, spočívá přízvuk, lid i jiné ještě skupiny dle analogie slova, s jedním přízvukem na začátku si tvoří. Nejznámějším příkladem jest přilnutí zájmena přisvojo-vacího k jménu: má milá, můj Bože atd.

Předchozí   Následující