slov: „ne a ne a nepřicházej sám"); „Hněvej ty se na mne nebo nehněvej" (EN. 121); „Holka modrooká" (EN. 122); „Já bych se vdávala" (EN. 146); „Jeníčku, bloudíš" (EN. 204); „Jsou, jsou na potoce ráčata" (EN. 222); „Nejsi, nejsi, jak jsi se dělala" (EN. 454; až na nepatrný poklesek v 7. taktu výborně deklamováno s trefným výrazem ostré výčitky); „Neříkej, má panenko, neříkej nic" (EN. 466); „Pij, synáčku, pomaličku" (EN. 516; ovšem dlužno psáti takt čtyrčtvrteční místo dvoučtvrtečního); „Počkej, povím, že's na mně loudíval" (EN. 527; hned první fráse výtečně jest užito k výrazu rozmarného čtveračení); „Ráda, ráda, můj zlatej Honzíčku" (EN. 575; malá nesprávnost v 10. taktu mizí naproti svěží, upřímně jásavé deklamaci celé písně); „Už mou milou do kostela vedou" (EN. 698).

Obyčejně při karakteristice lidových písní klade se veliká váha na stránku psychologickou, líčí se na prvním místě povaha lidu, pokud v písních těch se jeví. Takového líčení psychologického asi nejeden čtenář, jenž dosud s trpělivostí sledoval moje úvahy, nerad pohřešoval, i očekává snad, že alespoň nyní jím rozpravu svou zakončím a jaksi dovrším. Však místo toho nemohu než odůvodniti pouze, proč tak nečiním.

Zajisté právě se stanoviska folkloristického jest důležito poznati souvislost mezi písní lidu a jeho národní povahou, karakte-risovati tudíž souhrn názorů a nálad v písních těch ukládaný. Že rozbor textů bez toho se neobejde, ba že to jest jeho hlavním úkolem, samo sebou se rozumí. Ale mohlo by se namítnouti: světový názor lidu, zakládající se na myšlénkách vyslovitelných, takořka filosofii lidovou, podávají nám texty, ale náladu, cit, vůbec veškerý vnitřní život duševní, přímému slovesnému vyjádření nepřístupný, tiumočí nám hudební stránka písně, rozbor nápěvů musí tudíž býti především rozborem nálad, citů jimi vyjádřených. Dle mínění mého však stanovisko to není docela správné. Za prvé totiž i co do výrazu citového má slovo větší váhu, než obecně se připouští. I ta míra výrazu, která není obsažena v holém textu samotném, která se ozývá teprve z veršů zpívaných, bývá věcně podmíněna a určována obsahem slovesným, a ne-li vždy obsahem té jednotlivé písně, o niž právě se jedná, tož přece myšlenkovým obsahem básnictví lidového jakožto celku. Bude asi sotva možno odkryti náladu nějakou v hudbě písně lidové, jejíž stopu bychom zároveň nenašli v textech. Úvahy psychologické ve smyslu zde naznačeném budou tedy především patřiti k básnickému rozboru písní; hudebník teprve v druhé řadě, jaksi doplňkem, zasáhne tam, kde toho je potřebí a na př. podrobnější psychologické klassi-