str. 369
fikati písní poskytne vítané pomoci. To má ostatně i drahou ještě příčinu: přílišnou subjektivnost všeho toho, co z pouhé hudby poznati můžeme o vnitřním ruchu citovém. Zajisté slova určitě a třeba neodmluvně k němu poukazují, ale přece jenom řídce a slabě u porovnání s mocným, hlubokým účinkem hudby. Vědeckému zkoumání však více záleží na drobnějších pokynech objektivních, nežli na sebe větších dojmech snbjektivních. Jenom na ony, ne na tyto lze spoléhati: vzpomeňme si, jak mnoho závisí zde na přednesu zpěvákově, jak mnoho na nahodilé vnímavosti posluchačově.
Esthetika a psychologie hudební dnes není ještě s to, aby z nápěvu samotného, nehledíc k slovům, vytěžila nějaký uspokojivý, bezpečný povahopis. Ten ovšem, kdo povahu lidu poznal z jeho básní a z jeho života, svoje subjektivní dojmy hudební dovede si náležitě vykládati a blíže určovati — ale tím vlastně-nepokročil valně v poznání oné povahy, an za to, co vůbec o ní ví, děkuje méně dojmům hudebním, nežli rozborům textů a pozorování skutečného života lidu! Obyčejně toto pozorování a ony rozbory plují pod cizí vlajkou, jestliže pokus o karakteristiku. psychologickou se stanoviska hudebního shoduje se s pravdou.
Proto přestávám zde na úvahách o tom, co v nápěvech lidových dáno jest objektivně, t. j. o jejich formálních vlastnostech a zvláštnostech hudebních. Arci ani ty nemohly býti vyčerpány na dobro, mnohé jinak třeba dosti závažné věci dotknul jsem se jen tak mimochodem, leckterou dokonce úplně pominul jsem mlčením; ale snažil jsem se, abych alespoň to s náležitým důrazem vytknul, co považuji za nejdůležitější, zejména pak abych označil cesty a cíle, kudy a kam budoucí naše folkloristika hudební bude se musiti bráti. *) Pravím: budoucí, poněvadž nikoho nemůže býti tajno, že dnes jsme sotva v prvních začátcích jejích. Tím pak, co jsem zde přednesl, i způsobem, jak jsem to činil, prozradil jsem, tuším, dosti srozumitelně, že pro vědeckou práci v oboru tom málo očekávám od oblíbeného druhdy u nás nadšeného horování. Oboje se dobře nesnáší. Nemíním sice nikterak, že badatel měl by býti nepřístupný všemu hlubšímu rozruchu citovému, třeba i opravdovému nadšení pro krásu předmětu, jímž se zabývá; ba naopak:
*) Uváděl jsem, kde a pokud bylo potřebí, to, co z literatury o naší písni lidové zdálo se mi býti nejzávažnější. Nemusím snad ani výslovně podotýkati, že při tom o úplnost neběželo. Nejvíce psáno o věci té arci ve všech českých časopisech hudebních, počínaje od "Literární přílohy ku Věnci" (1843), kdež nalézá se pozoruhodný pro onu dobu článek „Myšlénky o slovanském zpěvu" od Ludvíka z Rittersberku (mladšího). Dodávám, že do diskusse o lidovém zpěvu českém a jeho poměru k naší hudbě umělé zasáhl jsem kromě jiného roku 1875 delší polemickou statí „Několik poznámek o českém slovu a zpěvu", v „Daliboru" uve-řejněnou.
