jazykové. Určitý kruh nějaké společnosti tvoří si ve větším středisku svou mluvu odbornou, která je členům jiné vrstvy více méně cizí. Všecky pojí společná páska — zákony jazykové. Kdo obral si jisté zaměstnání, seznamuje se s nejrozmanitějšími detaily svého oboru, má pro ně své názvy. Celý ten materiál slovní odpovídá ovšem jeho podkladu myšlénkovému. Právě jako učenec odborník vymyká se svým myšlením a řečí z nejbližšího svého kruhu, zrovna tak i každý jiný příslušník karakterisuje se svou řečí. Vedle běžných potřeb životních béře na př. rád ze svého zaměsknání obrazy, příklady atd. Zdá se nám proto nesprávný názor, myslí-li se, že člověk vzdělaný má desetkrát a vícekrát větší zásobu slov nežli prostý člověk z lidu. Rozdíl je jen v tom, že vědecká řeč má kruhy daleko širší, obsahující mnohdy i více národů. I dialekt má naproti řeči spisovné svůj obor, který vyhovuje naléhavým potřebám jeho. Vývoj řeči spisovné jde stejným krokem s postupem vzdělanosti. Kde volí se jiná řeč nežli národní za dorozumívací prostředek vzdělanců, mluva národní ukáže se, brzy k tomuto úkolu nedostatečnou. Tak tomu bylo na př. u všech jazyků evropských za středověku. Týž úkaz opakoval se na př. i při našem probuzení. Dialekt nedostačil by, abychom jím napsali nějakou rozpravu chemickou nebo mathematickou, zrovna jako nestačí zase obyčejná zásoba jazyka spisovného detailnímu životu venkovskému, nehledíme-li ani k většímu množství obratů větných v nářečí.

Význam studií dialektických cení se zvláště v době novější. Nejpřednější jazykozpytci jsou toho náhledu, že nám mohou často podati klíč ku pochopení a rozluštění jistých zákonů jazykových. Studium to má pro jazyk spisovný i význam praktický: dialekt je pramenem pro řeč spisovnou svou originalitou výrazu myšlenkového.

Chceme stručně načrtnouti, jakými faktory a příčinami mění se a udržuje význam slov v obecné mluvě. Při sbírání látky obmezili jsme se na kruh co možná nejužší — na svou rodnou vísku a z té vlastně na velmi malý počet jednotlivců. Je to Libunec, ležící mezi Turnovem a Jičínem. Mezi jednotlivými příslušníky — často i v téže rodině — najdeme po stránce lexikální veliký rozdíl. Liší se totiž co do věku i co do původu. Starší generace má jinou zásobu slov, mluví jinými často obraty nežli nejmladší pokolení, jež se rychle odcizuje zejména školou. Právě v pokladu slovním vidíme největší různost indi-viduelní a největší vsahování jednotlivců v jazyk.

Co se týká původu, často pozorujeme v nejbližším okolí již jiný usus. Lid sám je si často povědom těchto rozdílů. U nás udrželo se na př. povědomí růzností významových podle staré poddanosti vrchnostenské. Úkaz ten vysvětlíme si dřívějším stykem na robotě, kde byli jednotlivci z různých osad připoutáni k jistému středisku. Pro některé věci mají jiné výrazy — a různost ta se u nás dosud cítí — na panství šlikovském a jiné na Skalsku. Libunec je právě na rozhraní