Na Sylvestra každý, bohatý, chudý, starý, mladý, si pří muzice poskočí, neboť kdo ten večer tancuje, urodí se mu na poli hodně bramborů.

Chození s bukačem.*) (Zaslal J. V. Želízko ve Volyni). Vánoční obyčej tento děje se dosud dosti hojně na venkově. K tomu cíli hledí si dva hoši získati malý soudeček, jehož otvor koží po způsobu bubnu potáhnou; dno však zůstane neporušené. Zprvu však, nežli soudek potáhnou, zadělají do středu kůže žíně na způsob ohonu. Jeden z hochů soudek pak drží, druhý s navlhčenýma rukama střídavě za ohon tahá. Nazývá se nástroj tento „bukač". Při zpívání koled „bukač" doprovází zpěv v jakémsi tempu: „Koledníci o půl noci, co chcete n dvora, štědrého večera? Panímáma štědrá byla, vstáti nám nechtěla; vstaň, dcero, nahoru, dej jim tu koledu, po oříšku, po jablíčku, po širokém tolaru." Variant z bohaté sbírky, zaslané od pp. Fr. Jirsáka a Jos. Blatníka, uč. v Kratonohách: „Jdi, dcero, na půdu, dej jim tam koledu, po jablíčku, po oříšku, po tom mastném koláčíčku."

V Brunšově na Sylvestra vezmou hoši džbán, nalijí do něho vody a povážou jej koží, skrze níž je provlečen chumáč žíní Tento „nástroj", nazvaný bukál, vezme jeden chlapec, sevře jej koleny a druhý máčeje si ruce v plecháči s vodou tahá za žíně, které tímto třením vyluzují bručivé tony. Při tom zpívají: „Novej rok nám dnes nastal, aby nám každej koledy dal, našemu Eliášovi, švarnému tovaryšovi. On na peci líhával, suchý hrušky chroustával. Syrovátky se nachlastal, do Příbrami, do města. Fejfa, fejfa, Fejfaro, ohlížej se na svého. Já se pořád ohlížím, žádnýho tam nevidím. O matičko božská, strč do kapsy houska, ať je měkká nebo tvrdá, jak ona se schroustá."

V okolí Prahy soukal hoch žíni, říkaje: „Co bručíš, bukači, o té naší Káči. Káča není doma, šla do Betléma, v beranním kožiše, poprosit Ježíše, Ježíška malého, nově narozeného, aby jí daroval mužíčka hodného."