vydávaných knih a menších spisů, byl jsem zaměstnán tou měrou, že jsem počal churavěti. Sušil, starosta Dědictví Cyrillo-Methodějského, a slovutný kněz hrabě Bedřich Sylva-Taroucca přimlouvali mi, abych se odebral do Rožnova Valašského na žinčici. Sušil, aby mne přiměl k návštěvě místa toho lázeňského, pravil: „Svrchovaný čas, aby sebraly se moravské národní pohádky a pověsti, kteréž za doby nové v ryzosti své budou rychle vymírati. Musíte do Rožnova, abyste přede vším v okolí tom ty perly národní sebral a tiskem vydal dříve než bude pozdě." Šlechetný hrabě Taroucca nabídl a poskytl mi potřebných prostředkův.

Jel jsem. V Rožnově, v roztomilém domě dřevěném, najal jsem světnice pro sebe i pro Sušila a Tarouccu, kteříž později za mnou přijeti chtěli. Před jejich příjezdem byl jsem už v plném proudu činnosti, čím dále tím milejší. Starých i mladých vypravovatelův a vy-pravovatelek měl jsem dostatek. Slyšel-li jsem o tom a o té ze samot a vesniček okolních, pozval jsem je na neděli k sobě a vyjednával s nimi, kterého dne který a která přijde mi pohádky a pověsti národní vypovídat. Zněla začasté odpověď: „V den všední nemohu; musímť výživy své vyhledávat." — „Mnoho-li máte na den?" — „Tolik a tolik!" — „A což, dám-li vám mzdu dvojnásobnou?" — „Ano; pak můžeme a přijdeme rádi!"

Těsnopisu jsme tenkráte ještě neznali. Užil jsem zjitra žinčice (ovčí syrovátky) a kávové nahrážky s výbornou urdou (ovčí smetanou), a navrátiv se z předepsané ranní procházky, uchystal jsem si tucet, dva tucty tužek, a za vypravujícími rychle psal jsem na velikých arších, jichžto množství denně vzrůstalo. Jakmile pak nastal večer, plnila se jizba prostranná, a u oken otevřených naslouchal vypravova-telům a vypravovatelkám zástup nezřídka tak veliký, že před domem jen stěží projíti se mohlo. To trvávalo obyčejně až do desáté hodiny. Na počátku těchto večerních besed naslouchával také četník, muž velmi hodný; ale později mu v tom snad služba bránila; přestal přicházeti.

Ohlásili se a přijeli přátelé moji, Sušil a hrabě Taroucca. Ubytoval se každý v jizbě přichystané a bez odkladu pracovalo se jako o závod. K Suši1ovi přicházeli objednaní zpěváci a zpěvačky národních písní, kteréž při této opětné návštěvě Rožnova doplniti chtěl. Já pak pokračoval jsem v zapisování vypravovaných pohádek a pověstí. Posluchačstva venku před okny obou pokojů za těch dnů ještě více než jindy scházelo se, a ti nezřídka radostně tleskali zpěvákům a zpěvačkám. Hraběte Tarouccu do té doby ještě nikdy neviděl jsem tak rozjařeného. Trvalť čtvrť anebo půl hodiny u zpěvákův a zase čtvrť anebo půlhodiny u pohádkářův; a tak po celý večer přecházel od Sušila ke mně a ode mne k Sušilovi. Mnul si spokojeně ruce a říkával: „Věru, zde jest pravá národní továrna!"