mou, a druhý při čtení celý rozstříhal jsem, abych zvláštnosti mluvy moravské ukládal do zápisů filolologických studií svých."

Děkan (vikář) vyškovský na Moravě, Ferdinand Friben, odebíral pohádky a pověsti rožnovské v třiceti výtiscích. Když jsem se ptal po příčině, odvětil mi: „Vozím je na školní zkoušky s sebou. Jakmile žáci přečtou články v čítance, říkám jim: V čítance dobře čtete; ale vy se učíte čísti, abyste uměli čísti každou knihu. Dám pak rozdati Pohádky a pověsti rožnovské a ustanovím příhodnou pohádku nebo pověsť, kterouž mi žáci čtou. Radosť žákův i rodičů přítomných bývá nevyslovitelná."

Ke mně, faráři chlumskému v Čechách, po roce 1860 přišel učitel † Semanský, a pravil: „Přicházím se zvláštním díkem za Moravské pohádky; na pochoutku někdy některou čítávám žákům, nebo čísti dávám na radosť celé školy, i žák, který nechtěl, živou mocí nechtěl naučit se čísti, patrně plesal. Já řku: Vidíš, takových krásných věcí dočetl bys se, kdybys uměl čísti. K vůli pohádkám brzo naučil se čísti."

Těším se, dá-li Pán Bůh, na „Českoslovanskou národopisnou výstavu" v Praze, zvláště pak na české kroje v Čechách i na Moravě. V jedné z těch chaloupek dřevěných uvidíme moravského Valacha z okolí rožnovského s klobúkem, s krátkými nohavicemi až po kolena, s burou (tmavošedivou) halenou, s krbci (kožené šlapky na způsob sandálů), s kopicemi (húněné punčochy), s palicí (holí) i sbrun díkem zeleným (vesta bez obojku či límce).

V severní a střední Evropě od Sály k Dněstru i od Baltu až ku Drávě objevují se pohřebiště překvapující svou jednotou. Po-pe1nice, přistavené nádoby, hračky a chudičké milodary kovové pochovány v mělkých hnízdech buď v pouhé zemi nebo s obkladem lámaných kamenů. Mezi milodary vynikají někde pazourkové a bronzové šipky, obyčejně bronzové jehlice zlámané a zohybané, z drátu svinuté náramky, řidčeji bronzové celty (Měník), bronzové nože (Vrdy), srpy a železné hroty kopí (Libochovany). Již při povrch-