"vypravuje, že měla zlatou žábu, démonem posedlou, která jí rady dávala. Též její běloskvoucí kůň, míní Balbín, byl věštící, démonem řízený. Dobu jejího panování určuje jinak než Hájek. Praví, že umřela kolem r. 505 v 48. letech. Soudí, že Přemysl byl šlechtického rodu. *) Od Přemysla odvozovali původ svůj Slavatové, Švihovští a Černínové, kteří měli ve znaku rovněž tři řeky. Srv. předch. poznámku.

O střevících Přemyslových ví Balbín z Pulkavy, ale zmiňuje se též o selské čepici Přemyslově, která prý s nimi bývala chována {„. . . una cum eiusdem Przemyslii mitra, quae capiti Ducis iropone-batur.")

Beckovský **) ve své kronice sebral velmi pečlivě, co mohl ve starých pramenech nalézti. Založil své vypravování obšírně na Kosinoví a Dalimilovi, doplnil je Pukuvou a Hájkem, řeči upravil a rozšířil, a přibral kromě toho i čepici Přemyslovu, o níž Balbín vypravuje. Připojuje k ní ještě zajímavou poznámku. Praví: „čepici Přemyslovou každý kníže při potvrzení a dosazení na knížectví, též při sněmích i jiných slavnostech na své hlavě nosili, což se až do Vratislava II. krále českého I. zachovávalo ..." O volech Přemyslových vypravuje totéž co Hájek, téměř týmiž slovy. Podotýká, že ukazuje se od okolních obyvatel díra dosavade, kudy ti voli do té skály padli, a že do dnešního dne vytéká z toho skalnatého vrchu voda hnojná, ne jináč, než jako by z chléva tekla. Těžko však říci, mluví-li tu z vlastní zkušenosti, nebo opsal-li jen Hájkovu zprávu.

Ve století osmnáctém zmocnila se konečně pověsti o Libuši a Přemyslovi též literatura belletristická italská a hlavně německá, kterou sebral A. Kraus v pěkném svém článku: Pověsť o Libuši v literatuře německé. ***) Že i u nás stala se později předmětem povídek, básní, operních textů i povídek pro děti a že počátkem slou-žila za základ falsatoru R. Z., netřeba podotýkati.

Přehlédneme-li celou tu řadu versí pověsti o povolání Přemyslově, od Kosmy až po náš věk, shledáme, že náleží lidovému podání,