dětí, jež i na něj vydělati dovedly. Dělník prosil ženu, aby si ho vzala za manžela; ale ona, že ne, že je katolík, ona že děti překřtiti nedá. Přátelé obou důtklivě přemlouvali je, aby povolil z nich některý, jen aby dětem dostalo se tím zákonného jména. Možno, že požadavek nádennice vyplýval ze strachu, že ji církevní sňatek k zlému muži navždy připoutá, možno, že osoba ta, krutou bídu a přetěžkou práci snášející, byla vskutku víře své tak upřímně oddána. Fakt je, že se muž stal helvetou, že dnes již rok jsou svoji — a (jak slyším), že jest ona ve sňatku rovněž nešťastna a trýzněna jako v pochybném svém postavení dřívějším. — I pro zevnější ráz domácnosti jest pevnější přesvědčení náboženské jednoho z manželů někdy rozhodující. V obydlí některé horlivé katoličky, třeba byl muž i děti helvetské, najdeš v rohu nad stolem hojně obrazů svatých; nikomu nepřipadá nad tím se pozastavovati.

Vesnice, větší měrou katolické, od helvetských rozeznávají se tím, že je v nich hojněji křížů, soch panny Marie, sv. Trojice, podob a obrazů různých svatých na sloupích, v kapličkách atd. Tíže je rozlišiti občany. V chudých vesnicích pohorských a neúrodných polích, skalami a úhory prostoupených, vyznavače obojí víry, katolické i helvetské hubí dva démoni — kořalka a bída. Jedna známka rozlišující patrně vyznavače různé víry jest jich pozdrav; katolíci skoro vesměs, jdeš-li vesnicí nebo polem, zdraví tě „Pochválen buď Pán Ježíš Kristus", kdežto evangelík, táhne-li k večeru, řekne ti „Dobrý odvečírek" (dobrej vodvečírek), z rána „dobré jitro" atd. — Je-li helvetský pohřeb, k němuž jako ke katolickému shromáždí se celá vesnice, bez rozdílu víry, jako k veliké slavnosti, poznáš při zběžném pohledn, jakého je kdo vyznání. Kněz — pastor na příklad, v řeči své zhusta vyslovuje jméno Kristovo; katolíci, po každé skloní při jméně tom kolena nebo hluboce se pokloní, kdežto evangelíci zpříma státi zůstávají.

Helvetské pohřby, i abstrahujeme-li od náboženských ceremonií, všelikými zevnějšími okolnostmi liší se od katolických. Všimněme si nejdříve hřbitova.

Vesnický hřbitov katolický jest vždy kolem kostela, neb alespoň velice blízko. Při hřbitově evangelickém tomu tak není. V obci, kde jest chrám helvetský, prostírá se ovšem hřbitov kolem něho (na př. v Proseči, Bučině, Perálci), ale kromě toho má mnoho vesnic, větších a menších, své hřbitůvky ve svém obvodě. Jsou někdy na místech dosti podivných, na příkrých svazích, na skalnatých pláních atd. Na příklad helvetskému hřbitůvku budislavskému „v hájku" vyměřeno místo skrovné na stráni nad bořinou „Melšovou"; „v hájku" říká se po celé čtvrťhodinné trati mezi Budislaví a Poříčím, lesíky (hájky) a balvany prorývané, která právě pod příkrým kopcem končí osamělou hospůdkou též „v hájku" zvanou, Na hřbitůvku tom,.